V následujícím textu je uváděno zpětné hodnocení spontánního vývoje historických dob současným pohledem, který má jen didaktickou povahu, neboť nelze předpokládat, že se společnost v dané době vyvíjela podle nějakého zcela jasného plánu či záměru.
STAROVĚK
Při pohledu na vývoj zdobení v hmotné kultuře je zřejmé, že v oficiálních deklarativních znacích kultur starověku převládaly symboly moci nad smírnými rostlinnými motivy. Rostlinné motivy byly převážně používány k oslavným a dekorativním účelům, nebo jako symboly sexuality, kdy plození garantovalo přežití malého společenstvíinfo.
Dominantní postavení hierarchické struktury zajišťovala magická moc, boží vůle a síla vládců ztělesňující řád, jemuž byly slabosti člověka plně podřízenyinfo. Mocenské symboly byly proto deklarativně uplatňovány na monumentech kultury a byly garancí úspěchu nad nepřítelem.
Z přírodních motivů byly pro tyto účely akceptovány zpravidla jen mocní lvi, býci, vlci, orli aj. Jistá rozpolcenost pupečního spojení člověka s přírodou (obživa a reprodukce) a současně jeho emancipace z přírody (bezpečnost a snaha ovládnout přírodu) provázela celý vývoj lidstva. Důvodem k jisté zdrženlivosti v deklarativním (ideovém) aplikování přírodních motivů mohla být také přetrvávající obava z temnoty a tajemných božstev divoké přírody.
Starověké kultury z existenčních důvodů (práce otroků) jednoznačně preferovaly symboly síly a svornosti. Teprve v relativně bezpečnějších městských státech (uzavřených hradbami) se počaly i v mocenských symbolech prosazovat znovu rostlinné motivy. Tyto motivy byly dříve primárně spojovány s lidskou přirozeností a rovnostářskou pospolitostí. Větší míra společenské solidarity je podvědomě i dnes spojena s přírodními motivy, naopak individualistické, elitářské, či hierarchické ideje jsou deklarovány „velkými" symboly, které nadřazují sílu a moc nad solidárním řádem prvotní společnosti. Zjednodušeně lze říci, že přírodní (nejčastěji floristické) motivy jsou projevem deklarace člověčenství, naopak velké symboly deklarují boha nebo vzletné ideje nové doby a moc vládnoucího řádu.
Realističtější zobrazování rostlinných ornamentů se objevuje v Byzancii a ve vyspělé arabské kultuře (vliv náboženství), které byly napojeny na vyspělé kultury Indie, Číny a dálného východu. Sebevědomí těchto kultur pramenící ze vzdělanosti vedlo již v 5 - 6 stol. př. Kr. k filosofiím smíru a souladu s přírodou (Lao-c, Konfucius, Upanišady - Brahma, Gautama Buddha aj.). Smíření a souznění s přírodou vedlo postupně k „zrovnoprávnění“ silových motivů s motivy rostlinnými. V Evropě se přírodní motivy v deklarativní podobě významněji prosadily v době minojské kultury a vzdělanostního řádu antikyinfo, který toleroval i různé formy sexuality.info Antika doplnila ideové symboly přírodními motivy ve formě doplňkového zdobení. Ve starověkém Římě byla akceptována rostlina jen ve stylizovaných symbolech (vavřínové věnce, odolný akantinfo či svazky prutů). Novější paralelou akantu je symbol nepoddajnosti Skotů, identifikované s bodlákem.
Od dob konstituující se středověké Evropy se antika a její symboly staly zosobněním ideálu dokonalosti. Antické Řecko bylo posedlé dokonalostí, které bylo podřízeno vše. Člověk se musel podrobit velkému ideálu a lidské slabosti nebyly trpěny. Proto se i veškeré pozdější ideologie halily do zdobení antiky, neboť ona jim propůjčovala vzezření dokonalosti a spravedlnosti. Proto se i v hmotné kultuře novověké Evropy pak opakovaně ve zlomových společenských událostech prosazovaly antické zdobné prvky. Po období změn a etablování společenské struktury se pak opět prosadily tradiční rostlinné motivy, které provázely nejen dobu nadvlády státu nad jednotlivcem, ale i jeho toleranci k lidským slabostem.
STŘEDOVĚK
Rostlinný motiv se v Evropě prosadil v období Velké Moravy a Otonské renesanci navázané na Byzancii. Ornament obsahoval souběžně antické i rostlinné motivy. Po etablování křesťanství se začaly prosazovat antické motivy symbolizující vymezení člověka z přírody, která byla z pohledu církve místem pohanů, ďábla a zlých sil. Latinské (západní) náboženství se identifikovalo s antickými románskými motivy, které byly na severu obohaceny o germánské vzory. Význam Byzancie po krátké době Otonské renesance postupně slábl a rostlinný motiv ustoupil románské střídmosti. Po odchodu byzantských řemeslníků poklesla i zručnost doby. Vliv Maurů se udržel v Hispánii, kde převládal rostlinný dekor, sever uchovával starogermánské a keltské magické motivy, runy aj.
Realističtější motiv se objevil v době spirituální gotiky (smírné učení Krista), která byla souběžně ovlivněna arabskou vzdělaností a přírodními motivy Orientu. Vedle existenčního hospodářského významu byl floristický symbol gotiky oslavou božího díla (stvoření země), ale i projevem sexuality nové, relativně konjunkturální měšťanské společnosti. Ve starém zákoně (Genesis) byl ráj výkrojem přírody i místem prvotního hříchu. Nezávislost člověka (personifikovaná sexualitou) se ale stala v období gotiky pro vládnoucí establishment i církev nežádoucí, a proto se i memento prvotního hříchu Adama a Evy stalo silným tématem církevního učeníinfo. Sociální teze Krista o odpouštění hříchu a milosrdenství byly přijatelné, ale rovnost člověka před bohem nebylo možné již plně akceptovat. Proto bylo učení Ježíše spojeno s pragmatismem Starého zákona a trest pekelný se stal nástrojem k ovládnutí společnosti. Opozitem rostlinných motivů byl kříž, který nahradil rybu křesťanůinfo a stal se ve jménu tolerantního Ježíše silným, ale netolerantním symbolem moci.
NOVOVĚK
Velikost božího řádu vládla tvrdě nad lidskými slabostmi a to vedlo k postupnému společenskému nesouhlasu, který vyústil v reformní renesanci. Renesance proto neopouštěla rostlinný motiv, pojala jej jako projekci poznání, kterou monumentalizovala jako opozit vůči církvi, která si přivlastnila „monopol“ na výklad přírodního řádu. Vedle svobody přírody postavila vůči kříži antický ideál člověka, který povoloval i lidské slabosti. Nové objevy provázel racionalismus, který ohrozil prestiž církve ve společnosti. Silný spor mezi idealismem a racionalismem, provázený materialismem, se promítl i v nábytku.
Následující baroko pak uchopilo klasické i floristické symboly renesance jako nicotný projev hmoty nesouměřitelný s vůlí boží, která může z moci stvořitele vše přetvářet, deformovat a drtit. Lidské slabosti se v baroku opět staly před „vše vidícím božím okem“ nepřípustným a trestaným hříchem. Moc boží zastoupená církví vstoupila agitačně i do intimního prostoru člověka, ve kterém byl i tradiční květinový motiv stylizován a uměle přetvářen. Od pozvolného přechodu mezi renesancí a barokem se později, vlivem zrychlení toku informací, prosazovaly společenské proměny v kratších časových intervalech.
Rokoko a s ním spojená doba osvícenství se navrátila k přírodním zákonům a znovu objevila svobodu člověka, jeho sexualitu a radosti běžného života za církví vymezenými hranicemi rajské zahrady. Nový postoj deklarovala společnost nejprve asymetrií rokaje, úponkovitým motivem a nakonec realistickými květinovými motivy.
Doba klasicismu i empíru ve jménu rovnosti, volnosti a bratrství deklarovala velké ideály, nadřazené veškeré lidské činnosti. Antické motivy zdůrazňovaly vyšší společenské principy a květinové motivy ustoupily i z intimního prostoru občana. V monarchistických zemích (kde ženy nad mužskými malichernostmi neztrácely hlavu) se nový styl s potřebou dam být „in“ rychle zabydlel stejně tak, jako první módní žurnály císařovny Josefiny. Střídání klasických a přírodních motivů deklarovalo změnu společenských postojů i v neorokoku, neorenesanci, v secesi a moderně 20. století i dnes.
SHRNUTÍ
Velké změny provázené klasickými antickými symboly opakovaně přinášely rozkolísání etablovaných struktur, ale současně podnítily i nový ekonomický rozvoj a tvorbu nové sociální struktury. Doby stability i nejistoty provázely atavistické přírodní motivy solidárního společenství, tolerujícího lidské slabostí. Nové ideje ale slabost zásadně odmítaly - jen silní si zaslouží úspěch. Rozdílné vymezení politických stran je patrné i dnes z jejich symbolů. Opozitem individualismu se symbolem Fénixe (vznášející se holubička) je altruismus oranžové růže. Klasika nemocnice je protipólem folklorní veselice hýřící barvami, stuhami a květinovými vzory. Společenské postoje se pravidelně střídaly, střídají, vyvažují a podmiňují vzestup civilizace i dnes. Jestliže se postoje společnosti měnily, měnily se též formy zdobení a sloh doby. Mění-li se postoje společnosti, mění se s nimi účes, móda, umění, literatura, hudba, filosofie, nábytek, interiér a s nimi i naše rozhodující instituce - domov. Tvorba hmotné kultury a sociální témata spolu vždy úzce souvisela.
Mění-li se postoje společnosti, mění se i nábytek