NIS
Nábytkářský informační systém

KLASICISMUS


Tématem doby byla francouzská revoluce - rovnost, volnost, bratrství a republika.

Název klasicismus se odvozuje z označení nejvyšší starověké římské třídy Classis (prvotřídní). Odtud byl název převzat pro označení uznávaných velkých vzorů. V současném pojetí je chápán klasicismus zpravidla jako příklon k antickým formám.  Prvotní fáze stylu byla patrná ve stavitelství (barokní klasicismus 1600-1760), které přímo navazovalo na střídmou renesanční architekturu Paladia.  V interiéru se klasicismus prosazuje po r. 1770.

 

V interiéru se klasicismus prosadil po objevu Pompejí a Herculanea jako styl Marie Antoinetty a Ludvíka XVI. (louis-seize). Po revolučních událostech květinový motiv zmizel a čistý klasicistní styl se ve Francii stal synonymem nové doby a občanské společnosti. Po korunovaci Napoleona na císaře roku 1804 jej ve Francii nahradil oficiální empir. V ostatních zemích západní Evropy se klasicismus mísil s nastupujícím empírem a udržel si zde své vůdčí postavení až do roku 1848, na severu do 20. století, kdy splynul s funkcionalismem. Po francouzské revoluci se klasicismus stal stylem občanů i osvícenských panovnických dvorů do roku 1848, kdy došlo (vyjma Francie) k monarchistické normalizaci. 

 

Hlavní události doby:

Významným tématem doby byl boj o nezávislost amerických osad na anglické koruně. Francie vydatně podporovala americké osadníky v boji proti Anglii a to i za cenu hospodářského oslabení země, které vedlo k hladomoru a porušení sociálního smíru ve společnosti. Vůdčím duchem Velké francouzské buržoazní revoluce bylo ambiciózní měšťanstvo, které bylo již ekonomicky velmi silné, ale společensky stále druhořadé. Vykopávky Pompejí a Herculanea vedly nejen k poznání hmotné kultury antiky, ale i k odhalení prvních forem zastupitelské demokracie a republiky. Měšťanstvo usilovalo spíše jen o nastolení konstituční monarchie po vzoru Anglie, ale společenská krize byla již příliš hluboká a kompromis mezi ideály republiky a monarchií nebyl možný. Po popravě krále a královny skončily pod gilotinou také vlivné osobnosti buržoazie (Danton), ale i revoluční diktátor Robespierre. Po neúspěšné pruské intervenci (bitva u Valmy), která měla poskytnut pomoc francouzské královské rodině a změnit běh revolučních událostí, vyhlásili občané Francie na obranu revoluce válku celé Evropě. Na obranu své republiky zvolili direktorium, pak dva konzuly republiky a nakonec prvního konzula, pozdějšího císaře – Napoleona Bonaparta, který bránil Francii ofenzivou a ohrozil velmocenské postavení Anglie.

 

Společnost a její styl:

Druhá polovina 18. století byla epochou velkých změn ve společnosti. Vedle myšlenek osvícenectví a občanských svobod byly získány i nové poznatky vědy a techniky. V této době dali světu své objevy Galva­ni, Volta, Lavoisier, Linné. Velkým činem bylo vydání francouzské encyklopedie věd, umění a řemesel. Touha po poznání přivedla archeology k vykopávkám ve starořímských Pompejích a Herculaneu a k novým poznatkům o antické kultuře. Bontónem salónů byly debaty o zkáze Pompejí, hlavním tématem chudiny byl ale hlad. Mladá francouzská královna Marie Antoinetta nepostřehla, že antika kromě vnějších forem obsahovala i třeskutý obsah svobod jednotlivce a demokracie, ale o to horlivěji měnila styl rokoka do pojetí klasiky.  Ideály antiky velmi resonovaly v roztrpčené společností a přivedly feudální elitu na popraviště. Heslo „rovnost, volnost a bratrství“ rozvrátilo monarchii a lid Francie se identifikoval se svobodnými občany římské republiky. Klasické tvary antiky umožnily jednodušší výrobní postupy a dostupnost předmětů denní potřeby chudým občanům. Praktičnost a ekonomická výhodnost jednoduchých tvarů pak překročila ideologické zákopy a rychle zdomácněla v celé Evropě. Ambice nové doby vystihl filosof Johan Gottfried Hőrder ve výroku: „Čisté formy vedou k čistotě a slušnosti“.

 

Zdobení a ornament klasicismu:

Klasicismus i empír deklarovaly velké ideály, které ovlivnily veškerou lidskou činnost.  Revoluce ve jménu rovnosti, volnosti, bratrství a republiky, empír pak ve jménu Francie a slávy císaře. Antické motivy (Classis) definovaly vyšší společenské principy a tato nová témata vytlačila květinové motivy i z intimního prostoru občana. Antické umění se stalo zdrojem společenské inspirace stejně tak, jako v době nástupu renesance. Rané období klasicismu nahradilo spojitou linii rokoka strohou antickou tektonikou. Napojení konstrukčních prvků bylo nejen přiznáno, ale i záměrně zdůrazňováno. V raném klasicismu Marie Antoinetty získal květinový motiv znovu přísnou souměrnost, později byl komponován do pruhů. V dalším období se květinový motiv zjemnil, zmenšil, spojil a proměnil do barevného proužku. Úponkovitý ornament ustoupil antickým girlandám a jednoduchému tvaru bez ozdob. Nová idea republiky byla deklarována antickými vázami, girlandami, proužky a striktně odmítala květinové motivy, které evokovaly vzpomínky na feudální monarchii. Klasicismus se šířil i do dalších zemí Evropy, přinášel vavřínové věnce, festony, vlající stuhy, ornament řeckého meandru a kanelování z antických sloupů. Ambicí vítězné buržoazie bylo nejen rychlé uspokojení potřeb širších vrstev společnosti, ale i růst vlastní prosperity, které vedlo k zjednodušování tvarů a snížení výrobních nákladů. Důsledkem byl až puristický klasicismus, který byl oproštěn od veškerého ornamentu a dynamiky ploch.

 

Klasicistní motivy zdobení:

 

 

   Obr. 1: zdroj SPELTZ, A. Der Ornamentstil


Bydlení klasicismu:

V tomto období začalo zvolna docházet ke sbližování způsobu života vysoké šlechty a bohatého měšťanstva. Bydlení bylo racionálnější než v období rokoka, interiér ovládla jednoduchost linií, zklidně­ní tvarů a veselou barevnost rokoka vystřídaly tlumené pastelové odstíny interiéru. Ve městech vládl překotný rozvoj řemeslné výroby a postupně docházelo k oddělování bydliště a pracoviště. Příliv obyvatel za prací do prosperujících měst si vynutil účelně řešený nájemný dům s míst­nostmi osvětlenými z ulice nebo pavlače. Pavlač byla zpravidla ukončena společným záchodem. Pitná voda byla na dvoře, otop byl ve sklepě.

 

Byt tvořila hlavní obytná místnost, ložnice a kuchyně.  Rozdíl v kvalitě bydlení byl dán majetkovou diferenciací obyvatelstva. Chudý měšťan žil a jedl v kuchyni, bohatý měšťan vlastnil dům s halou, jídelnou a hospodářskými místnostmi. V horním patře domu byly kolem velké předsíně soustředěny ložnice, knihovna, přijímací pokoj, pokoj služek, komory, aj. místnosti. V pokojích bohatých měšťanů a šlechty již byly odděleny ložnice od prostoru obytného pokoje, v rokoku byly návštěvy ještě přijímány v ložnici. Slavnostní měšťanský pokoj sloužil ke společenskému styku a současně jako jídelna.

 

 

Nábytek klasicismu:

Klasicistní styl nábytku lze rozdělit na dvě údobí. První období bylo charak­terizováno nábytkem Marie Antoinetty a Ludvíka XVI. Po revoluci byl klasicismus charak­terizován strohým členěním ploch bez ozdob. Samostatnou a výjimečnou entitou byl nábytek anglického klasicismu. V anglickém klasicismu došlo k velkému rozvoji průmyslové výroby a nábytek se stal dostupnější širším vrstvám společnosti. Nábytek majetných vrstev a šle­chty byl ještě ovlivňován zdobnějším francouzským klasicismem, ale nábytek měšťanských vrstev a se­verských zemí byl zcela ovlivněn strohým angli­ckým klasicismem.

 

 

Proměny nábytku:

 V období Marie Antoinetty se neměnil dosavadní způsob výroby nábytku, která zůstala individuální prací ebenistů soustředěných v královských dílnách. Královna se na tvorbě nábytku a interiéru aktivně podílela a antickými vzory přetvářela rokokové tvary nábytku. Královna Francie se ale zaměřila pouze na formu antických předloh bez ambic uchopit a přijmout také obsah těchto forem. Formálně utvářený nábytek tohoto období byl proto spíše eklektickým sloučením nesourodých prvků antiky a rokoka, který měl svou novostí dvůr zejména ohromit. Dekor rokokového nábytku splýval s tvarem (stereotomní řešení konstrukce), ornament doby Ludvíka XVI. měl již naopak členící, tektonický charakter.

 

Kraje nábytku byly zdobeny antickými motivy (perlovec, vejcovec aj.). Nábytek byl v místech napojení konstrukčních dílů zdoben plastickými ozdobami (girlandami apod.). Nezbytnou součástí bylo zlacení noh nábytku nebo jejich barevné dokončení světlými odstíny, se zlacením žlábků kanel.  Motivy dekoru byly znovu v přísné osové souměrnosti. Oblíbené byly světlé potahy, na nichž se květinový motiv postupně zmenšoval a měnil v proužek. Mezi nábytkové mistry Marie Antoinetty patřil Jan Jindřich Reisner [Résner] a René Dubois [Dibua]. Nástupcem Reisnera byl Jan Benemann [Béneman]. Anglickým klasicismem byl ovlivněn George Jacob [Žorž Jakob]. Další osobností byl David Röntgen [Rentgen], který se proslavil mechanismy pro otevírání tajných prostor nábytku.

 

V období po francouzské revoluci začala převládat manufakturní výroba jednodušších tvarů nábytku. Nábytek byl oddělen od „velkého umění“ a byl ponecháván řemeslné výrobě. V klasi­cismu byla po revoluci zrušena povinnost značit nábytek. Výsadu neznačeného nábytku měly do této doby jen královské dílny v Louvru.  Důsledkem změny bylo zjednodušení nábytku, ale i snížení jeho kvality. Zdobení nábytku ustoupilo přirozené textuře dřeva, která podtrhla funkci jednotlivých dílů nábytku. Tvary nábytku se zjednodušily, zprohýbané linie a plochy se narovnaly, ale nábytek si zachovává svou lehkost, nyní již rovnými, dolů se zužujícími nohami kruhového nebo čtvercového profilu. Orámované plochy byly hladké bez dekoru, někdy doplněné i girlandami. Nohy byly hlad­ké nebo zdobeny žlábkováním. Barevný kontrast nebyl žádoucí a asymetrii nahradila symetrie. Květinový motiv po revoluci zmizel a byl nahrazen výhradně antickými motivy vzorů.

 

Materiál a konstrukce:

Z plošných materiálů byla běžná spárovka a překližované materiály. V oblibě byl červený mahagon a světlá dřeva nebo dokončení povrchu barevným krycím lakem pastelových odstínů. V povrchové úpravě došlo k významnému rozvoji prvních krycích pigmentových laků na bázi přírodních pryskyřic. Vysoce lesklé laky se proměnily na laky pololesklé, vlivem minerálních pigmentů a aditiv. Poprvé se ve výrobě objevuje v Anglii kotoučová pila, která v kovové konstrukci fundamentu stroje zachovávala ještě tvarosloví georgiánského rokoka.

 

Z hlediska čalounické výroby byl zásadní objev spirálového pera. V klasicismu byla zvládnuta ale jen kusová výroba stáčených per. Teprve v období biedermeieru byla tato péra vyráběna průmyslově. Čalounění využívalo širokou paletu přírodních tvarovacích materiálů, které byly dříve jen výsadou nábytku rokokové elity. Hlavním materiálem byly koňské žíně, běžně dostupná byla africká tráva, kokosové vlákno, mořská tráva, španělský mech, koudel, kapok aj. V matracích byly kromě žitné slámy a žíní i cupovaná bavlněná a vlněná vlákna, náplň polštářů tvořila kromě peří u chudších vrstev i dřevitá vlna. Pro kypřící vrstvy bylo používáno peří, ovčí vlna (rouno) a zvířecí srst. Z potahových materiálů bylo běžné vlněné sukno, len, bavlna, hedvábný brokát, aksamit, hedvábí a voskové plátno. 

 

  Obr. 2:  Lutyšská ořechová skříň, druhá polovina 18. století -  zdroj Klatt, E.

 

 

Klasicistní nábytek Francie a Německa:

 

  Obr. 3: zdroj KAESZ, G., Möbelstile

 


 Obr. 4: zdroj KAESZ, G., Möbelstile, práce studentů Mendelu Brno


Anglický klasicismus

Nástup konstituční vlády pro­testantské královny Anny (1702–1714) byl spojen s příchodem nizozemských řemeslníků. Georgiánské období (nástup George I. na anglický trůn r. 1714) definitivně ukončilo éru puritánského baroka, ale nezměnilo praktický duch nábytku Anglie. Nábytek byl sice znovu ovlivněn barokem, rokokem a čínským uměním, ale plně zasvěcen své funkci stíral stavovské rozdíly. Zejména pro tyto vlastnosti byl přejímán měšťanstvem i vzdělanci celé Evropy.

 

 

THOMAS CHIPPENDALE [ČIPENDEJL](1730–1780)

Thomas Chippendale byl ústřední postavou anglického nábytku. Jeho ma­hagonový design spojil prvky anglického baroka Queen Anne, francouzského ro­koka i čínské motivy. Jeho tvorba byla také citlivým skloubením různých uměleckých směrů. Vel­ký podíl na rozšíření jeho stylu měl první katalog, který se stal vzorem pro všechny truhláře Anglie a Irska. Typická pro jeho sedací nábytek byla jednoduchá linie tvaru bez ozdob.

 

                        

    Obr. 5: zdroj KAESZ, G., Möbelstile

                

 

   Obr. 6: zdroj KAESZ, G., Möbelstile

 

 


                      

   Obr. 7: zdroj KAESZ, G., Möbelstile

 


ROBERT ADAM (1728–1792)

Mistry klasicismu byli Robert a James Adamové. Pro své návrhy použí­val R. Adam antické detaily, ke kterým jej inspiroval jeho pobyt v Itálii a francouzská revoluce. Pro zdobení nábytku používal především helénistické motivy a představy o jednotně řešeném interiéru vydal knižně. Jeho nábytek byl charakterizován jemnými motivy a světlými dřevy.

 

GEORGE HEPPLEWHITE (  ? - 1786 )

Jeho nábytek byl zdobnější a navracel se k zakři­vení ploch. Mahagon ustoupil světlým dřevům, která odpovídala požadavkům světlých interiérů klasicismu. Opěradla jeho židlí měly podobu štítu nebo kola s vnitřní výzdobou opěradla ve tvaru lyry, ová­lu nebo srdce. Specialitou Hepplewhita byly půlkruhovité stoly a příborníky - sideboard [sajdbórd]

 

THOMAS SHERATON (1751 - 1806)

Působil jako nábytkový kritik a vydal teoretickou stu­dii o nábytku. Všechny typy Hepplewhiteova a Sheratonova nábytku jsou nápadné hladkými plocha­mi, které daly vyniknout kresbě dřeva. Sheraton upřednostňoval rovné linie nábytku. Opěradla jeho židlí byla dělena pravoúhlým členěním za pomocí jemných příček.