Tématem doby je rostoucí moc státu, panovnických rodů a církve svaté.
Významné události:
Gotiku provází zakládání nových měst, rozvoj řemesel a rostoucí dělba práce. Během křižáckých válek vznikly mocné „nadnárodní společnosti“, řády Templářů, Johanitů a Německých rytířů. Zadlužený francouzský král Filip Sličný zajal papeže a přiměl ho ke zrušení řádu Templářů, jehož majetek propadl francouzské koruně. Templářské pojetí nadnárodní moci peněz inspirovalo nejen církev svatou, ale i vývoj společnosti po celou dobu novověku. Válka stoletá mezi Anglií a Francií ovlivnila i České království (Jan Lucemburský). V době, kdy Anglie již ovládala polovinu Francie, přivodila zvrat ve válce Jeane d´Arc, které hlas boží pomáhal vítězit. Johanka byla nakonec Francouzi opuštěna a Angličany upálena. Následující krutá Válka růží dala v Anglii vzniknout rodu Tudorů. Na konci gotiky se Francie dostala do sporu s Habsburky o dědictví burgundské a tento spor nadlouho ovlivnil politiku Evropy.
Německo pokračovalo v bojích s papežem ve snaze ovládnout bohatou renesanční Itálii. Čechy byly v době císaře Karla IV. středem Svaté říše římské. Po ukončení sporů říše s papežem byly Čechy odměněny jmenováním arcibiskupa pražského (Arnošt z Pardubic). Husova kritika nepravostí církve a jeho upálení v Kostnici iniciovalo husitské války. Po stabilizaci poměrů v Čechách nastupují na trůn Jagellonci. Druhá arabská vlna (válka s Turky) přivodila smrt Ludvíka Jagellonského a přivedla Habsburky na český trůn.
Na Pyrenejském poloostrově zvětšovaly křesťanské státy v bojích s Maury svá území. Arabský svět dal středověku architektonický skvost mešity v Granadě a pro jeho uchování se muslimská Granada vzdala. Královna Isabella pak věnovala ušetřené peníze za obléhání Kryštofu Kolumbovi, který španělské koruně získal Nový svět - Ameriku.
Společnost a její styl:
Feudální společnost stabilizovala svoji strukturu a křížové výpravy nahradil čilý obchodní ruch. Střediskem kulturního dění se stala Itálie a Francie. Kapitalizace italských měst realizací kořisti z křížových výprav přinesla podnikání, obchod a ranou renesanci. Francie akceptovala matematiku a maurský lomený oblouk, který obohacen o nosná žebra klenby a vertikální spění k bohu vytvořil gotikou (ogival). Křesťanství bylo zpočátku prodchnuto upřímnou spiritualitou, ale společnost se stále více hierarchicky strukturovala, rostlo bohatství jednotlivců a význam státu. V této době se etabluje v církvi celibát, jehož předstíraný ideologický obsah měl původ v tom, aby majetky nabyté kněžími nemohly být děděny a zůstaly církvi. Souběžně se nové svobodomyslné postoje a sexualita (příležitost měst) identifikovaly s přirozenými rostlinnými motivy. Symbolem úspěchu byla zbroj, šperk a kůň. Ceněné byly nové textilní materiály a oděv. Význam nábytku a řemesel rostl.
V gotice se objevili první heretici (kacíři) a církev posilovala svoji společenskou autoritu. K tomu využila i morové epidemie, které označila za boží trest hříšného života, ale trestala svobodomyslný individualismus, který se v městském prostředí rychle šířil. Na konci gotiky byl vynalezen knihtisk (J. Guttenberg 1442) a první informační revoluce v dějinách Evropy vytvořila podmínky pro šíření renesančního racionalismu.
Zdobení a ornament gotiky:
Inspirací gotiky byly zřejmě maurské oblouky vyspělé arabské kultury. Do gotických ornamentů se promítaly geometrické kružby i úponkovité motivy inspirované orientálními maureskami a arabeskami. Realistické přírodní motivy byly v souladu se smírným učením Krista i právem feudálního řádu daného Zemi a přírodě Bohem. S oddělováním měst od přírody se začal probouzet i podvědomý atavismus, který byl spojen s prastarými pohanskými zvyky. Církev proto oddělila rajské zahrady od temnot přírody, s níž spojila neposlušnost řádu a nepoddajnost jednotlivce přísné hierarchické struktuře společnosti. Spiritualita a hluboká víra v ideu křesťanství se promítla do agitační vertikálnosti sakrálních staveb spějících ke světlu a k bohu. Sakrální stavby se svojí monumentální velikostí a patosem víry jednoznačně vymezily vůči předchozí, „ve víře vlažné“, době románské.
V bohatnoucí gotice se etabloval vládnoucí feudální stav a současně se zrodil stav měšťanský, který z ekonomických důvodů pragmaticky uplatňoval realističtější formy rostlinného motivu. Gotická vášeň pro textil spojená s výšivkami přijala přírodní vzory a antické motivy se vytrácely. Hospodářský boom zvyšoval dělbu práce a identifikaci jednotlivce s novou měšťanskou pospolitostí. Floristický symbol se stal v konjunkturálníspolečnosti i vyjádřením ráje a zakázaného ovoce sexuality. S ní byla ale spojena i svobodomyslnost a nová společnost začala pochybovat o církevních dogmatech i o božském původu papeže. Individuálnost a vzdělanost jednotlivce byla nebezpečná, protože prahla po racionálním odhalení jsoucího světa. Gotická scholastickámetoda učení nebyla schopna reagovat na společenskou proměnu, a proto se postupně proměnila v jednoduchá církevní dogmata. Nová očekávání společnosti a sociální vize Krista o rovnosti člověka před bohem nebylo možné v hierarchicky strukturované gotické společnosti akceptovat. Opozitem rostlinných motivů se proto stala velikost kříže, která ztělesňovala přísný symbol božího řádu a trestu. Kříž, který byl dříve spojen s vyjádřením skromnosti víry, byl přeměněn bojovníky kristovými na celoevropský, monumentální a deklarativní symbol křesťanské moci.
Gotické motivy zdobení:
Obr. 1: zdroj SPELTZ, A. Der Ornamentstil
Bydlení gotiky:
V době gotiky trhové osady přerostly v města a současně byla lokátory zakládána města nová. V bydlení došlo k oddělení dýmného a obytného prostoru za pomoci zděného dýmníku, později komínu krbu a nakonec kachlových kamen. Rostla sociální diferenciace a s ní potřeba deklarovat úspěšné společenské postavení nejen zbrojí, šperkem, ale nově i oděvem a nábytkem. V gotice se konstituoval venkovský třídílný typ zemědělského a pastvinného domu, ve městech vznikl průjezdový a následně síňový typ domu. V přízemí domu byla černá kuchyně, která ústila do velkého dýmníku pro odvod kouře. Horní patro bylo obytné, přitom jídelna s ložnicí byly spojeny a vytápěny krbem. Za obytnou místností byly komory, v nichž bydlely zpravidla děti. Čeleď žila ve střední části hloubkového traktu domu před špýcharem. Ten byl skladem pro řemesla, která byla provozována v přízemní síni u vchodu z ulice (Mazhaus). Pitná voda byla přiváděna do kašen měst, splašky byly vylévány na ulici, ale fekálie byly sváženy povozem za město. Hygienu těla zajišťovaly veřejné lázně společné pro muže i ženy. Lázně se staly přirozeným místem tělesných poklesků a vlivem nedostatečné hygieny i zdrojem šíření moru, který přenášely blechy krys. Církev tak našla záminku pro zákaz veřejných lázní a hygieny. Záchranu před morem přineslo ochlazení klimatu, které vytlačilo krysy do teplých oblastí. Krysy nahradil potkan z východní Asie, který mor nepřenášel. První poznatky hygieny proměnily i způsob stolování. Dřívější utírání rukou do ubrusu (po jídle) nahradilo umývání rukou, které se až na konci gotiky posunulo před jídlo. Až renesance objevila hygienickou vidličku (nošenou na hostinu u pasu) a to, že kulový tvar noh znemožňuje šplhání hlodavců na stůl.
Obytný prostor – byl nedělený, zpravidla v horním patře orientován do ulice a vytápěný
Černá kuchyně – příprava stravy byla v suterénu domu a sloužila pro uložení nádobí
Komory - pro uložení zásob byly v patře za obytnou místností a sloužily i pro nocleh dětí
Hospodářské zázemí – bylo před špýcharem a sloužilo pro ubytování čeledi a zvířectva
Špýchar – byl na konci úzké parcely a sloužil k uložení zboží pro řemeslo nebo obchod
Sklep (loch) – pod obytnou částí, určen pro potraviny a nábytek (majetek) skrýš p. požáry
Rytířský sál – byl jen v jednom podlaží feudálního sídla (horní podlaží)
Podlaha - suterén kámen, dusaná hlína, patro dlažba, cihla, dřevo, vzácně koberec z Asie
Strop - byl rovný trámový, suterén tvořilo omítané klenutí
Stěny - bily bíle omítané nebo s obklady (táflování) – dřevo, kůže, látka, kožešina, textil.
Topidla – zejména krb, pec, kachlová kamna (již ve XII. Stol.)
Osvětlení – zajišťovaly louče v loučnících, fakule, kahánky s lojem, voskové svíce
Nábytek gotiky
Nábytek se teritoriálně měnil jednak volbou materiálu a jednak zdobením. V podstatě vznikla dvě základní nábytková centra. Oblast severní (Francie, Holandsko, severní Německo, Anglie, Skandinávie) a oblast jižní (Itálie, Rakousko, Švýcarsko, Španělsko a jižní Německo). Nábytek severní oblasti byl charakterizován pomalým vývojem výroby. Vyspělejší jih vytvářel nábytek, který již byl zdoben intarzií, zlacenou kůží a ve Španělsku kovem. Vzhledem k časovému rozpětí gotiky lze rozlišovat nábytek rané a pozdní gotiky. Řemeslné provedení nábytku odpovídalo různé vyspělosti jednotlivých regionů.
Proměny nábytku:
V kostelích byly skříně pro ukládání svitků a liturgických předmětů. Ve vrcholné gotice panských domů byly oblíbeny policové skříňové nástavby pro vystavení cenného nádobí (credenza), doplněné dřevěným baldachýnem (strůpek). Na konci gotiky se v jídelně objevily mycí skříně pro nádobu s vodou a první jídelní stoly na pevném podnoží. Novinkou byly závěsné skříňky. Lůžka byla vybavena dřevěným stropem (baldachýnem) se zavěšenými bohatými draperiemi. Časté byly sedací lavice pro sezení a první stoličky doplňované polštářky. Novinkou byly první čalouněné spací lavice. Interiér domu byl dotvářen dřevěným táflováním (obklady), luxusní obklady byly dokonce potaženy kůží.
Materiál a konstrukce:
Materiál - masivní dub, jedle, ořech, lípa, jasan, modřín, smrk
Konstrukce - rámové konstrukce, čepy, kolíky, rybina, svlaky
Povrch -včelí vosk, lněná fermež, konec gotiky šelakové politury
Moření – dub ve hnoji ~ čpavek (hnědá), zelná voda (černá) nebo vápenná voda (bělení)
Řezání prken bylo prováděno dvěma osobami ruční pilou na „kozách“ nebo nad jámou. Na počátku gotiky byla r. 1245 zakreslena francouzským architektem Villardem Honecourtem vodní pila na dřevo, s dřevěným palcovým převodem. Ozubená kola převodu používala pila ve Würzburgu od roku 1322, v renesanci byl již používán klikový mechanismus vodního kola. Soustruh zaznamenaný v Evropě v 10. století, byl poháněn tětivou od listu pružiny, v renesanci byl pak aplikován klikový mechanismus s ručním pohonem. Ještě vlhká prkna byla ohlazena velkým hoblíkem taženým řemeny dvěma osobami. Nástroj měl nejprve škrábat jako cidlina, pak se úhel břitu obrátil na systém odběru třísky hoblováním (ve starověku byl ale již klasický hoblík znám). Spárovku tvořilo jedlové dřevo z důvodu menšího počtu suků než u smrku, který má bohaté ovětvení spodní části kmene. Tenké výplně se opracovávaly v řezacích brusných mlýnech. V pozdní gotice (16. stol.) byl vynalezen stroj na řezání dýh Jiřím Rennerem v Řezně. Dýha byla jednostranně lepena teplým živočišným klihem ze zvířecích kostí a kůží. Lisování probíhalo ve vyhřátém dřevěném kozlíku, tlak byl vyvozen klíny, tlakové příložky byly natírány lojem, aby se nelepily.
Konstrukce nábytku byla prováděna ze štípaných, pak strouhaných prken a sloupků, které si opracovávali měšťané sami. Ve větších městech již byli truhláři a tesaři vyhraněnou specializací. Používána byla řada nástrojů – dláta, škrabky, vrtáky, pilky, hoblíky a soustruh. Prostá ručně řezaná prkna byla nahrazena spárovkou, spojenou „na tupo“ nebo „desítkami“ ve tvaru X zapuštěnými do plochy (dnes Hofmanova rybina). Rovinnost ploch zajišťovaly přibíjené, později svlakové lišty. S vynálezem vodní rámové pily začal vývoj rámové konstrukce s dekorativními lehčenými výplněmi.
Od doby románské do gotiky tvořily čalounění houně, kožešiny a jednoduché polštáře, položené na sedadle. Čalounění bylo tvořeno jen volnými polštáři, na stoličkách byla podle vzoru římského faldistoria napnuta kůže. V pozdní gotice se začalo objevovat pevně přibíjené čalounění na kostru. Plnicí materiály tvořilo peří, žíně, rostlinné náhražky. Sedáky se na konci gotiky vyplétaly koženými pásy, používaly se ale i rákosové výplety.
Obr. 2: Jednoduché čalounění pozdní gotiky (Jančová V.)
Obr. 3: Jihoněmecká sbíjená truhla okolo r. 1600, zdroj Klatt, E.
Obr. 4: Gotický trezor sloužil do 17. století, zdroj Klatt, E.
Obr. 5: Truhla z roku 1500, Alpy - zdroj Klatt, E.
Obr. 6: Nizozemská truhla, začátek 16. století - zdroj Klatt, E.
Obr. 7 : Kování gotiky, ve vrcholné gotice potahováno cínem, zdroj Klatt, E.
Zdobné techniky nábytku gotiky:
Ornamentální vrubořez - motivy listů dubu, révy, hroznů apod.
Poloplastická řezba – motivy rostlinné, geometrické, figurální, závěsové a architektonické
Malba - obrazy světců na sakrálním nábytku
Vykládání – konec gotiky perleť, stříbro, zlacená kůže (Mudejárská gotika Španělsko)
Kolorování ornamentů řezby – zdůraznění řezeb (červená, modrá, zelená, černá)
Ornament látek – novinkou byly hedvábné látky, vzorované tkaniny s výšivkami rostlinných motivů, kosočtverců s lilií, větévkou nebo stylizacemi zvířat.
Gobelín – nejprve vzory, pak biblické výjevy, rodina francouzských barvířů Gobelínů byla v roce 1662 Ludvíkem XIV. povýšena na královskou dílnu tapiserií.
Zdobení - zdokonalení vrubořezu. Oblíben byl mělký reliéf ornamentů převzatých ze stavební architektury (arkádové, lomené oblouky, rozety, žlábkování). Později se uplatnily naturální rostlinné a figurální motivy (úponky révy, dubové a javorové listy, erbovní znaky aj.). Oblíbeny byly geometrické motivy – kružby s osovou souměrností. V pozdní gotice převládl závěsový motiv (linefold), který vznikl ve Flandrech. Motiv byl tvořen plochým, závěsovým žlábkováním, převážně ve vertikálním směru, napodobujícím sklady látky.
Pro povrchovou úpravu se od 14. století se používala fermež z lněného a konopného oleje, objevují se kalafunové laky a používala se již sikativa (oxidační činidla pro urychlení schnutí fermeže). Povrchová úprava byla prováděna po jemném dobroušení povrchu teplou lněnou fermeží nebo voskem, tak kombinacemi obou. Pro zdobení barvou vnášenou do vrubořezu povrchu se používala nejvíce barva červená, modrá a zelená. Na konci gotiky se objevil šelak, vykládání povrchu stříbrem a dalšími inkrustacemi.
První moření a barevné úpravy dubu byly prováděny u koňského hnoje „uzením“ s efektem hnědého zabarvení (vliv amoniaku na dub). Také se používala kyselá voda z kvašeného zelí (černání), dřevo bylo též upravováno vápennou vodou (bělení). Časté bylo barvení duběnkami s různými přísadami nebo stínování pálením v horkém písku.
Zdobené kovové pásy byly nejvýraznějším ozdobným prvkem a současně měly i funkcí pevného korzetu nábytku. V této době se objevilo první cínování povrchu, kov byl již zdoben gravurou (rytím) a taušírováním (vtepáváním drátku jiného kovu), spíše běžným až v renesanci u palných zbraní. Kovové prvky byly podkládány papírem nebo kůží pro zamezení modrého zbarvení, které vzniká po reakce třísla dubu s kovem.
Čalounění bylo charakterizováno volnými polštáři, které byly kladeny na sedáky židlí a křesel. K potahům se používala kůže, vzorované tkaniny a výšivky. Nejoblíbenější byly kosočtverce s výplní lilie, větévek apod. Časté byly geometrické vzory nebo křížové výšivky červené, zelené, modré se vzorem vyšitým zlatými nitěmi nebo žlutým hedvábím. Zdobení začalo v pozdní gotice používat i krátké třásně. Velkou oblibu měly drapérie zavěšené na dřevěný baldachýn lůžka.
Typologie nábytku gotiky:
Truhla si udržovala hlavní postavení v zařízení obydlí, ale již ne jako sejf, ale jako ozdoba interiéru, která sloužila nejen k ukládání předmětů, ale i k sezení. Sedlová víka byla nahrazena rovným víkem. Železné pláty byly postupně nahrazovány vrubořezem a plochým reliéfem. Spárovaná plocha byla později nahrazena rámovou konstrukcí. Pro zachování čistoty vnitřního prostoru byly významné truhly zevnitř polepeny plátnem. Kovové součásti byly u dubu podkládány proti reakci s tříslem, později chráněny cínováním.
Skříně vznikly položením dvou truhel na sebe a sloužily kromě sakrálních účelů k ukládání písemností, knih a kuchyňských předmětů. V rané gotice se skříně nejprve objevily v sakrálních stavbách pro ukládání liturgických předmětů, později je přejímal stav měšťanský, který je využíval jako praktický kus nábytku. V pozdní gotice se objevily sakrální skříně se zásuvkami, které byly podepřeny vyšším podnožím pro lepší větrání den.
Sedací nábytek byl vyráběn v kombinaci trámků a vyřezávaných desek. Křeslo bylo určeno významným osobnostem, vedle postele sloužilo jako odpočivný prvek. V místnostech byly i třínohé židle s opěradlem. Základním prvkem obydlí byly lavice odvozené z tvaru truhly s pravoúhlou stavbou prvků. Lavice měla uplatnění ve světském i sakrálním životě, kde zůstala základním zařizovacím předmětem dodnes. Sedací nábytek byl změkčován volně položenými polštáři, které byly plněné peřím, žíní nebo rostlinnými vlákny.
Postel byla „veřejným jevištěm“ zrození a smrti. Lůžko bylo nejpohodlnějším a nejvíce zdobeným nábytkem, a proto v gotice sloužilo i pro přijímání a usedání návštěv. Postel byla poměrně vysoká na trámových nohách, někdy vybavena nízkou stoličkou usnadňující uléhání nebo vstávání. Drapérie zavěšené na dřevěný baldachýn vytvářely intimitu, teplo a chránily lůžko proti pádu hmyzu ze stropu. Vlastní lehací plocha byla tvořena prkenným roštem se slaměnou, později žíněnou vložkou, obšitá lněnou tkaninou. Součástí postele byly péřové polštáře, vlněné přikrývky podšité plátnem a látkové přehozy. Hlavními látkami byl len, konopí a hedvábí, od pozdního středověku bavlna a samet.
Chudé vrstvy a venkov používaly nadále kožešiny, které byly postupně nahrazovány lněným prádlem. Od 14. stol. bylo používáno již jemné kmentové plátno. Postel chudších sloužila k uléhání rodiny i dětí. S rodinou mnohdy společně spala i návštěva v jedné posteli. Běžné byly postele s navzájem „do sebe“ zasunutými truhličkami (výsuvné korpusy, do nichž se vkládala sláma). Postele byly kratší nejen z důvodů menší výšky populace, ale z důvodu spaní v pololehu, podmíněným obavou, že jen mrtvý člověk leží natažen rovně na prkně. Pololeh mohl mít důvod také v kardiovaskulárních nemocech, kdy je spaní v pololeže nutné. Na dobových vyobrazeních lze spatřit kolébky a malé postele pro děti, které byly v místnosti s lůžkem zavěšené na stropě (houpání). Kromě postelí byly známé malé čalouněné spací lavice, v Anglii zvané couch, ve Francii chouohette.
Stoly získaly stabilní podpěry a zvolna se staly ústředním kusem nábytku místnosti. Jejich konstrukční řešení se dochovalo v lidovém nábytku. Severské bydlení udržuje stoly na kozových podpěrách až do 19. století. Stůl byl určen především ke stolování a byl pokrýván textilními přehozy, které v gotice sloužily pro utření rukou po jídle. Rozříznutí ubrusu znamenalo vyhlášení nepřátelství hostiteli. Na sklonku gotiky se objevily stoly s výklopnou deskou, pod níž byla psací plocha s malými zásuvkami. Teprve až v 17. století se stal pevný stůl v měšťanských domech středem shromažďování rodiny.
Příborník se objevil v nábytku pozdní gotiky jako skříň na nohách, zvaná credenza. Původně měl funkci odkladního stolku, pak měl policovou nástavbu, na níž bylo ukládáno vzácné sklo a keramika. Ve spodní části byla umístěna kovová nádoba na použité nádobí. Ve Francii existoval i dvorní předpis, který určoval, kolik polic si může dovolit kníže, kolik rytíř. Prominentům určoval počet polic (dle jejich postavení u dvora) výhradně král.
Gotický nábytek:
Obr. 8: zdroj KAESZ, G., Möbelstile
Obr. 9: zdroj KAESZ, G., Möbelstile