NIS
Nábytkářský informační systém

ROKOKO


Tématem doby byl boj o kolonie a střet anglického racionalismu s ideou osvícenectví.

Rokoko bylo stylem Francie a interiéru. Specifické anglické rokoko je označováno jako doba georgiánská podle vlád králů George I. a II. Střední Evropa přijímala francouzské rokoko rezervovaně a měšťanské rokoko přejalo jen jeho ladné tvary bez ozdob. Od r. 1750 začaly probíhat systematické vykopávky Pompejí a Herculanea provázené objevem antiky, která přinesla nové myšlenky o spravedlivějším uspořádání světa. Nálezy staré kultury ovlivnily královnu Marii Antoinettu a styl klasicistního nábytku označovaného „Ludvík“.

 

Hlavní události doby:

Evropské události byly ovlivňovány hospodářským vzestupem anglické buržoazie a její expanzivní politikou orientovanou na kolonie v Indii a v Americe. Ze soupeření Francie a Anglie vyšla vítězně dravá anglická buržoazie a ambiciózní Prusko, které získalo vůdčí postavení mezi německými zeměmi. V Rakousku na základě pragmatické sankce (schválené většinou evropských dvorů) vládla od r. 1740 Marie Terezie. Hlavním odpůrcem nástupnictví císařovny byl pruský král Fridrich, který v první válce s Rakouskem získal Slezsko. Další sedmiletá válka potvrdila převahu Pruska a jeho zisk Kladska. Důsledkem války byla nová fortifikace rakouských měst, která omezila jejich ekonomický rozvoj. Marie Terezie provdala dceru Marii Antoinettu za Ludvíka XVI. V Rusku vládla Kateřina II., která proklamovala chuť zrušit nevolnictví, ale porobení lidu v její době dosáhla vrcholu.

 

Společnost a její styl:

Po smrti Ludvíka XIV. v roce 1710 následovala správa Francie regentem Filipem Orleánským do zletilosti Ludvíka XV. Francouzský dvůr se po jeho smrti zbavil tuhého dvorního ceremoniálu. Nákladný život dvora se ale nezměnil, i když překračoval možnosti státu vyčerpaného neúspěšnými spekulacemi a prohranou koloniální válkou. Racionalismus anglické buržoazie odrážela filosofie Davida Huma, proti níž stavěl feudální systém Francie oprávněnost svého vůdčího postavení řádem přírodním, bohem daným. Francouzská elita se postavila proti církvi, která odmítala racionální poznatky a objevy přírodních zákonitostí. Dvůr akceptoval filosofii citu a sepětí s přírodou J. J. Rousseaua i sarkasmus humanisty Voltaira (F. M. Arouet), který podrobil kritice církev i její ideu „rajské zahrady“. Za branami klášterních zahrad totiž nebyly žádné síly pekelné, ale přívětivý, pokorný venkov a sexualita přírody. Nutnost řešit ekonomické problémy otevřela salony feudální elity bohaté buržoazii i učencům a vyústila v ochotu šlechty přenechat za úplatu řadu svých výsad a privilegií. Měšťanstvo se naopak snažilo konzervovat styl života, který šlechta opouštěla. Osvícenství vymanilo šlechtu z lůna dvora a vedla ji k exodu do přírody na venkovské zámky, dál od sociálního napětí měst. Nejpřirozenější motiv, květina, se stal projekcí feudálního odporu proti buržoaznímu racionalismu a příroda námětem úvah o smyslu života, přirozenosti, sexuality a otázkách sociálních. Negaci doby minulé (tvořené řádem a symetrií) vyjadřovala asymetrie přírodních motivů. Emancipace žen rokoka byla spojena se vzdělanou a ambiciózní madame de Pompadour. Voltaire tuto dobu označil za „klidné hýření“. Novinkou byly hry (na slepou bábu) a nové tance (menuet), které umožňovaly veřejný kontakt pánů a dam. Dvůr současně ale vůbec nevnímal sociální bídu života větších měst a to postupně vytvořilo důvody pro čas revolučních změn konce století.

 

Zdobení a ornament rokoka:

Dosud stabilní monarchistický systém byl vystaven tlaku industriálních procesů a čelil hospodářské krizi, která narušila sociální smír ve společnosti. Feudální elita nedokázala čelit buržoaznímu racionalismu a orientovala se na formální doktrínu feudalismu opřenou o zemědělské zdroje. Sociální a ekonomická frustrace vedla ve Francii k potřebě sociálního smíření, které se promítalo v přírodních motivech dekoru. Rokoko a doba osvícenství se sice navrátila k přírodním zákonům, znovu objevila svobodu člověka, sexualitu a radosti života za hranicemi církví vytýčeného ráje, ale zůstala jen gestem elit, bez reálného řešení společenských problémů. Přehnaná pestrá barevnost a vzdušnost interiérů i sexuální frivolnost francouzského dvora byla snad i jakousi vzpourou vůči dogmatům církve, která byla schopna akceptovat jen kosmetické úpravy scholastických schémat rajské zahrady světa. Umění rokoka se začalo vymezovat vůči přísným symetrickým kompozicím a ceremoniálním účelům předcházejícího tmavého baroka.

 

Spojitost prvků potírala tektoniku konstrukce a napodobovala stereotomní tvary přírody. Symbolem rokoka se stala asymetrická lastura „rokaj“. Dekor byl pln úponkovitých ornamentů, květin, pestré barevnosti a zlacení. Ornament přecházel ze stěn na doplňky v úžasné jednotě kompletů, která byla doplněna jemným vyšíváním a nadýchanými tvary čalounění. Ornament rokoka se od abstrakce baroka postupně proměňoval až do podoby reálných květinových a rostlinných motivů. Tyto motivy byly doplněny bílou barvou, světle hnědým lesklým dřevem nebo pastelovými barvami textilních materiálů a tapet. U nábytku byl pak odklon od tektonické konstrukce k stereotomnímu tvarování zcela zřetelný. Linie nábytku vycházejí spojitě jedna z druhé a napodobují habit stromů a kompaktnost přírodních tvarů. 

 

 

Rokokové motivy zdobení:

 

    Obr. 1: zdroj SPELTZ, A. Der Ornamentstil

 

Bydlení rokoka:

Bydlení se hlouběji diferencovalo na šlechtické domy, lovec­ké zámečky, domy bohatých měšťanů, nájemné domy a bydlení městské chudiny a venkova. Pro rozvoj měšťanského bydlení měst i chudiny byl určující vznik manufaktur a oddělení pracoviště od bydlení. Potřeba pracovních sil zvýšila počet obyvatel měst a bytovou nouzi. Nájemné bylo vysoké, o byt se často dě­lilo několik rodin. Zařízení těchto bytů bylo pochopitelně velmi skrovné, utvářené jen šatní skříní, lůžky a stolem s lavicemi.

 

Bydlení bohatších měšťanů se di­ferencovalo na nájemné bydlení a na vlastnické domy s nájemnými byty. Důraz byl kladen na parádní pokoj s příborníkem pro porcelánové a stříbrné nádobím. V lepších bytech byly ložnice oddělené od ostatních místností a sloužily pro důvěrnější styk. Jídelna byla zároveň přijímacím i parádním pokojem. Kultura stolování se zvýšila jednotně tvarovanými příbory, kte­ré si hosté již nemuseli přinášet z domu. Kuchyň byla zpravidla orientovaná k ulici pro snadné vylévání odpadů z okna. Kanalizace se objevila až na konci rokoka info, po rekonstrukci zemětřesením zničeného Lisabonu (markýz S. J. Pombal) a překotně se začala uplatňovat ve velkých městech. K bontónu bydlení patřila knihovna, která byla sym­bolem vzdělanosti majitele.

 

Novinkou šlechtických interiérů byly spojovací chodby a místnosti již měly samostatný vchod, což zvýšilo intimitu bydlení. Interiér byl prosvětlován velkými rastrovými okny bez záclon, stěny byly bílé se zlatým zdobením nepostradatelných štuk stropu i stěn. V inte­riéru vládlo světlo a barvy. Rokoko chápalo pokoj jako celek a tato jednota trvala až do doby romantismu. Nábytek začal vytvá­řet soupravy, komplety a navazoval na stěny.

 

Nábytek rokoka:

Nobilita francouzské společnosti určuje tvar a zdobení nábytku, které reaguje na volnější společenský styl a proměnu struktury interiéru. Nábytek je lehký, přitom pohodlný a svým navazováním linií vyjadřuje souznění s filosofií návratu k přírodě. 

 

Materiál a konstrukce:

Nejpoužívanější byla exotická dřeva (palisandr, růžové dřevo) a pak ořech. V Anglii se prosadil mahagon ze západní Indie.  Požadavek na subtilnost konstrukce nutila řemeslníky ke zvýšené přesnosti ručního obrábění, která byla nezbytná, vzhledem k minimalizaci rozměrů čepových spojů. Požadavek na mobilitu nábytku byl pro řemeslníky relativně vysvobozením, neboť první nábytková kolečka snižovala namáhání konstrukčních spojů sedacího nábytku při posunování. Kolečka byla ze slonoviny a porcelánu. Přes všechnu dokonalost řemeslníků nepatřil rokokový nábytek nikdy k velmi pevnému nábytku a vyhovoval jen společenskému stylu salónů, kde bonton předepisoval „éterický ceremoniál“. Repliky rokokového nábytku lze tedy použít dnes výhradně jen pro slavnostní a příležitostné společenské použití.  Dne 5. srpna 1777 byl Samuelem Millerem v Southamptonu podán Britský patent č. 1152 na „zcela nový stroj pro rychlé řezání dřeva všech druhů, kamene a slonoviny“. První konstrukční návrh funkční kotoučové pily (pro podélné řezání) ale podal M. I. Brunel až v roce 1805.

 

Čalounění zdokonaluje techniky baroka a zvyšuje pohodlí. Křesla utvářel popruhový plochý základ, na který byl kladen volný polštář plněný peřím. Plochý základ zajišťoval nesení váhy a hrubé odpružení, vrchní volný polštář dodává celku potřebnou měkkost. Výšivky a gobelínové vzory nebyly osově souměrné, novinkou byla mobilita nábytku na kolečkách.

 

 

Proměny nábytku:

- symetrii vystřídala asymetrie úponkovitých a květinových motivů

- typický byl úponkovitý ornament tvaru písmen „S“ a „C“

- objevily se reálné květinové motivy a zmizely abstraktní formy motivu

- zřetelně byla stírána tektonika konstrukce (luby přecházejí plynule do noh)

- lehkost byla vyjádřena ladnou křivkou vysokých noh („tančící nábytek“)

- plošnou tektoniku a řezbu nahradily hladké plochy

- nově se objevila mobilita nábytku pomocí koleček ze slonoviny nebo porcelánu

- zřetelný byl odklon od tmavých dřev (stále ale vládl vysoký lesk)

- čalounění bylo dvojité – plochý popruhový základ a volný polštář plněný peřím

- loketníky ustupovaly o cca 1/3 hloubky vlivem nové módy sukní s obručovou výztuží

- běžné bylo již prohnutí opěradel, které vytvářelo pohodlné sezení

- novinky nábytku (chaise longue, fauteil, bergere turquise, otomane, marquise aj.)

 

 

Zdobné techniky rokoka

Gesso je nábytková štuka, která byla na povrch nábytku nanášena štětcem a po zatuhnutí se krájela a opracovávala jako imitace řezby. Gesso tvořila křída rozmí­chaná klihem a byla používána v období přelomu století. Původ této techniky byl asi v Itálii. U rokokového nábytku byla tato technika používána pro úponkovitý zla­cený ornament sedacího nábytku.

 

Marketerie byly zpracovávány Boulleho technikou. Motivy byly drobnější, utvářely květinové vzory, které byly doplňovány jemnými bronzovými plastikami. Ob­líbené byly realistické drobné květinové intarzie, které napodobovaly japonské a čínské vzory (japonerie).

 

Lak – povrch nábytku byl dokončován vysoce lesklým lakem z přírodních pryskyřic v mnoha vrstvách. Nejoblíbenější byla pryskyřice z Kormandelského pobřeží – úpatí Ghát v Přední Indii (indické překladiště kopálové pryskyřice), technika byla označována jako „kormandlový“ lak. Lak byl používán v čínských te­chnikách, kde byl nanášen na vícevrstevný barevný křídový základ, který po předchozím prořezání vytvářel barevné obrazce.

Malba byla velmi oblíbenou technikou rokoka. Nejčastějšími motivy byli ptáci, kra­jina a přírodní motivy, jež jsou malovány pomocí olejových barev „orientální technikou“. Způsob malby byl převzat z Číny a Japonska. Na povrch malby byl pak pokládán ještě vysoce odolný, čirý pryskyřičný lak.

 

Štuka zdobila stěny místností, podnoží i nároží nábytku. Štuka byla tvořena sádrou rozmíchanou s klihem, nábytková štuka – gesso byla tvořena klihem a plavenou křídou. Povrchy štuk místností byly zpravidla bílé, v luxusních interiérech zlacené.

 

Zlacení bylo v období rokoka společně s řezbou a štukou nej­používanější zdobnou technikou zámeckých interiérů.

                          

 

 Obr. 2:  Francouzská komoda zámek Heiligeberg, zdroj Klatt, E.

 


 Obr. 3:  Pařížský pracovní stolek, zdroj Klatt, E.

 

 

Typologie nábytku:

Typologie nábytku v období rokoka dosahuje svého vrcholu a není již nikdy překonána. Nejrozmanitější je zejména skupina odpočivného a společenského sedacího nábytku.

 

Sedací nábytek sloužil společenskému životu salonů a kromě základních sedacích typů nábytku byla vyvinuta řada různých pohovek, lenošek a křesel fauteil [fotel]. Křeslo bergere [beržér] s volným polštářem, odpočívadlo turquise [tirkíz], dále canape - pohovka s volnými loketníky a prohnutý otomane s plnými čalouněnými opěrkami. Charakteristická byla pro rokoko chaise longue [šéz long], často sestavována ze dvou dílů s malým opěradlem v nožní části. V místech styku těla s dřevěnou kostrou bylo měkké polštářování, manchette. Ladné křivky dřeva byly ovinuty dekorem úponků s květinovým nebo mušlovým ornamentem, u luxu­sního nábytku doplněný kartuší. Nábytek měl lub tažen směrem dolů a opěradlo bylo prohnuto. Loketník nezabíhal do předních noh, ale do předozadního lubu. Tuto konstrukci zkrácených loketníků o 1/3 délky si vynutilo usedání v nových širokých sukních, vyztužených „ob­ručí“. Potahové látky tvořil satén, hedvábí s květovanými vzory, damašek, a samet. Sedací náby­tek vytvářel komplety, které navazovaly na dekor a barevnost místnosti. Typické je dvojí polštářování, kdy na plochý talířový základ byl podkládán měkký péřový polštář. Poprvé se objevuje mosazná konstrukce koleček ze slonoviny nebo porcelánu, která umožňovala jed­noduché přemísťování nábytku dle potřeb společnosti a její zábavy.

 

Skříňový nábytek  - Šatní a kabinetní skříně ustoupily lehkým komodám, knihovnám, malým sekretářům a skříním různého účelu. Oblibu si uchovaly prádelní skříně tvořené pěti hlubokými zásuvkami – chiffoniers [šifonér], které byly postupně zmenšovány a nakonec byly nahrazeny zásuvkovou komodou. Plochy sekretářů byly zvlněny a dynamika ploch byla zdůrazněna vy­sokým leskem. Oblíbeným kusem nábytku bohatých měšťanských rodin byl stří­brník (příborník) pro prezentování vzácného nádobí. Nejoblíbenějším kusem nábytku byla ovšem komoda, jejíž spodní obrys a tablier byly postupně transformovány do obloukovitého tvaru. Komody byly zdobeny úponkovitým, často zlaceným rokokovým ornamentem, doplněné marketeriemi, orientálními motivy, malbami ptá­ků či květin a bronzovými plastikami nebo ozdobným kováním.

 

Stolový nábytek byl subtilnější konstrukce než stoly v předchozích obdobích. Jídel­ní stůl, byl bohatě zdoben ro­kokovými ornamenty a při jídle býval pokryt ubrusem. Stůl byl doplňován řadou přídavných stolků k přípravě jídel (servantes).  Novým kusem nábytku byl psací stůl s nástavcem – bureau [biró]. Od 18. Století byl vybaven žaluziovým uzávěrem, jímž se jediným pohybem uzavřel prostor různých přihrádek i tajných zásuvek. Původ žaluziového uzávěru byl v Rakousku a do Paříže jej přivezl vyslanec hrabě von Kounitz. Kromě těchto stolků byly v oblibě karetní stolky, šachové stolky a jiné hrací stolky (kostky, karty), které byly vybaveny různými zásuvka­mi a tajnými mechanismy, které byly chloubou mistra Oebena. Oblíbené byly také stoly s překlápěcími nebo rozsunovacími deskami, v lož­nicích byl běžný toaletní stolek se zrcadlem.

 

Postel poprvé ztratila veřejnou a reprezentativní funkci a stala se místem velmi intimním. Často byla umístěna ve výklencích nebo v přístěncích uzavřená barevnými závě­sy. Postel pozbyla klasický sloupový baldachýn, který byl redukován jen na čelo lůžka. V období raného klasicismu se ve Francii vyšších vrstev baldachýn znovu vrátil, ale vytvářel jen korunu nad lůžkem. V ostatních zemích Evropy byl baldachýn během ro­koka zachován. Hodnotu postele období rokoka určovala práce čalouníka, cena lát­ky a zejména cena výšivky. Postel doplňovaly jemné barevné látky, doplněné výšivkou a krajkou.

 

 

Nábytek rokoka:

 

       Obr. 4: zdroj SPELTZ, A. Der Ornamentstil, KAESZ, G., Möbelstile

 

Americký koloniální nábytek

Toto označení se správně vztahuje na nábytek severní Ameriky do vyhlášení nezávislosti Unie, ale používá se i pro další dobu. První období bylo z výrobních i ekonomických důvodů provázeno omezením řezeb a nábytek byl dýhován americkými dřevem. Později se rozdíl mezi kolonií a Evropou vyrovnal. Pro nábytek bylo typické mírné předsazení ploch dveří a zásuvek, které byly zdobeny vykrajovaným kováním. Charakteristická byla řezba mušle, která doplňovala jednoduchou linii nábytku. Zřetelným synonymem doby byla americká windsorská židle se soustruženými nohami, jejíž houpací forma byla neodmyslitelnou součástí amerického bydlení ještě ve 20. století.

 

   Obr. 5: Koloniální nábytek - zdroj KAESZ, G., Möbelstile




První hliněné kanalizační trubky byly objeveny na ostrově Thera (Santorin) z doby cca 2000 let př. Kr.