NIS
Nábytkářský informační systém

Závaznost norem


Legislativní závaznost norem

Účelem splnění detailních právních nároků je především jakost výrobků, ochrana zdraví a života lidí, bezpečnost práce a technických zařízení, požární ochrana, tvorba a ochrana životního prostředí, ochrana majetku a dalších zájmy. Tyto požadavky nevznikají vždy u nás, ale často vyplývají z mezinárodních dohod, kterými je Česká republika vázána. V poslední době přicházejí zejména z oblasti Evropské unie. Všechny tyto velice specifické požadavky jsou upraveny a obsaženy ve zvláštním druhu norem. Nazývají se české technické normy, ve zkratce ČSN. Zabezpečení jejich tvorby a kontroly bylo centrálně svěřeno jedinému úřadu. Je zajímavé zabývat se otázkou, jakou právní povahu tento zvláštní druh norem má, jak se schvalují, vyhlašují, nakolik jsou závazné a co vyplývá z porušení povinností, které stanoví.

 

ČSN v žádném případě nelze zařadit mezi právní předpisy. Zákon č.309/1999 Sb. o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv v § 1, odst. 1 stanoví taxativní výčet právních předpisů, které se vyhlašují uveřejněním jejich plného znění. §2 stejného zákona stanoví další druhy normativních aktů, které se ve Sbírce zákonů dále vyhlašují. ČSN není nikde zmíněna, a proto ji nelze považovat za závazný právní předpis.

 

Za minulého režimu hrály ČSN mnohem důležitější roli, o čemž svědčí i srovnání počtu závazných technických norem dříve a dnes. Stát se snažil v rámci centrálně řízené ekonomiky pomocí závazných technických norem vymezovat povinnosti často v oblastech , kde neměl správně zasahovat. Avšak i v průběhu minulého režimu se právní povaha ČSN měnila. Zákon č. 35/1957 Sb. o technické normalizaci jednoduše stanovil, že technické normy platí pro každého, jehož se týkají. Dále, pokud není technická norma označena jako doporučená, je závazná. Tento postoj k závaznosti zmírňuje pozdější nový zákon o technické normalizaci č. 96/1964 Sb. Ten rozděloval technické normy na státní, oborové a podnikové. Stupeň technické normy se určil podle důležitosti předmětu a podle okruhu uživatelů. Ode dne účinnosti státní a oborové normy a v rozsahu jimi stanoveném byly organizace, které předmět těchto technických norem vyráběly, zkoušely, kontrolovaly, distribuovaly, používaly nebo podle něho postupovaly při výrobě nebo jiné činnosti, povinny vykonávat svou činnost podle ustanovení těchto technických norem. Technické normy se staly zároveň závazné i pro pracovníky, kteří plnily úkoly těchto organizací, jestliže s nimi byli seznámeni. Obsah technických norem nesměl být v rozporu s jinými právními předpisy. Také technické normy nižšího stupně nesměly být v rozporu s technickými normami vyššího stupně.

 

Po roce 1989 byl vydán nový předpis o československých technických normách, zákon č.142/1991 Sb. Ústředním orgánem státní správy pro oblast technické normalizace se stal Federální úřad pro normalizaci a měření. Právnické a fyzické osoby oprávněné k podnikatelské činnosti byly povinny řídit se při své činnosti těmi ustanoveními československé normy, která byla označena jako závazná. Schválené československé normy oznámil Úřad ve Věstníku a uvedl, které její články jsou závazné. Toto oznámení a vydání ČSN úředním tiskem bylo podmínkou platnosti. Po rozpadu federace byl vydán zákon č. 20/1993 Sb. o zabezpečení výkonu státní správy v oblasti technické normalizace, metrologie a státního zkušebnictví. Byl zřízen dodnes existující Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví, který je podřízen ministerstvu hospodářství. Úřad je rozpočtovou organizací. Technické normy vydané před účinností tohoto zákona podle dosavadních předpisů zůstaly v platnosti, pokud nedošlo k jejich zrušení. Československé technické normy se považují ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona za české technické normy; písmenná značka ČSN se nemění.

 

V současné době jsou ČSN upraveny dvěma zákony, z nichž se ani jeden nespecializuje pouze na ně. Těmito zákony jsou již výše zmíněný zákon č. 20/1993 Sb. o zabezpečení výkonu státní správy v oblasti technické normalizace, který vznikl v době účinnosti zákona o ČSN 142/1991 Sb., a dále zákon č. 22/1997 o technických požadavcích na výrobky, který zároveň zákon o ČSN z roku 1991 zrušil. Novou úpravou se odstraňuje možnost vydávání závazných českých technických norem jako předpisů, jimiž se dosud v rozporu s Ústavou České republiky mohly stanovovat povinnosti podnikatelům. České technické normy jsou nyní definovány způsobem odpovídajícím definicím v mezinárodních a regionálních normalizačních organizacích, a je tak umožněno, aby měly stejnou funkci jako národní normy států s tržní ekonomikou a aby byly plně způsobilé zejména pro přejímání evropských norem. Smyslem takových nezávazných norem je podávat informaci o obecně uznávaných technických řešeních. V souladu s praxí v EU se zavádí pojem harmonizované normy. Harmonizovanou českou technickou normou je taková norma, která ve vztahu ke konkrétnímu technickému předpisu obsahujícímu obecné vymezení technických specifikací obsahuje úpravu, jejíž splnění se bude považovat za splnění požadavků technického předpisu. Existence takových norem je nezbytná pro to, aby právní předpisy České republiky nebyly neúčelně zatěžovány množstvím detailních právních požadavků.

 

Z pozitivní úpravy vyplývá, že ČSN již nejsou obecně závazné, a to ani pro určitou skupinu lidí. Pouze jen některé z norem, nebo určité části se stanou závaznými, pokud na ně určitý právní předpis výslovně odkáže. Při ukládání pokuty za nesplnění povinnosti, vyplývající z ČSN, nestačí pouhé konstatování správního orgánu, že určitá ČSN byla porušena. Okolnosti porušení je nutné v řízení zkoumat jako otázky skutkové. Je nutné dokázat, zda se ČSN na konkrétní případ vztahuje a zda její údajně porušené ustanovení je skutečně závazné. Jak už bylo totiž řečeno, ČSN obsahují i ustanovení doporučujícího charakteru, a ty závazná nejsou. Přesto mají české technické normy své důležité opodstatnění.