Pocit domova a jeho bezpečí utváří nábytek, který nás provází od kolébky až po cestu poslední. Bez něj by nebyla zaznamenána moudra starých filosofií, milostné zpěvy trubadúrů gotiky, her Shakespeara, umění baroka, idejí republiky, objevy průmyslové revoluce či vývoj internetu. Dům bez postele a židle by nebyl bytem, láska byla jen holým sexem a jídlo spásou před smrtí hladem. Z knih pana Wericha víme, že sladší než med je jen spravedlivý spánek i to, že sůl je nad veškeré zlato a drahé kamení. Co kdyby ale pohádkově zmizel i všechen nábytek? Stejně jako jídlo bez soli je i byt bez nábytku nudným společníkem a smutnou měrou času. Nábytek není jen pouhou věcí, má i svou duši a ctnosti starořímské paní, tak jak je popsal pan Čapek:
„Nábytek, který nic nepovídá o přírodě a truhláři, je špatný nábytek. Býti nábytkem dále znamená uchovat jistou pokoru a prostotu, nevystrkovat příliš ostré rohy, mít loajální ochotu sloužit a nehonit se po žádné okázalosti a výzdobě, neboť to jest z dřevěného hlediska nemístné. To vše jsou intimní ctnosti, k nimž dřevo má od přírody náklonnost, jen špatný člověk je nutí chovat se falešně a neskromně.“ „Chce-li mít skříň nějaký vzletný ideál ať je více dřevem než architekturou." (K. Čapek)