NIS
Nábytkářský informační systém

Úvod >> Informace o výrobě >> Materiály >> Dřevo >> Makroskopická stavba dřeva

Makroskopická stavba dřeva


 

Makroskopické znaky, jsou takové, které můžeme rozpoznat pouhým okem. Pro určení základních makroskopických znaků je nutné znát základní řezy dřeva.


Základní řezy dřeva:

  • řez příčný (transverzální, čelní) – řez vedený rovinou kolmou k podélné ose kmene
  • řez radiální ( poloměrový) – řez podélný vedený rovinou rovnoběžnou s podélnou osou kmene, která touto osou prochází
  • řez tangenciální  – řez podélný vedený rovinou rovnoběžnou s podélnou osou kmene, která touto osou neprochází

 

Schématické znázornění základních řezů kmenem (Balabán, 1955), P – příčný (transversální) řez, R – radiální řez, T – tangenciální řez


 

Základními makroskopické znaky dřeva jsou:

  • barva
  • lesk
  • textura
  • vůně
  • tvrdost
  • suky
  • dřeňové paprsky
  • svalovitost
  • očka
  • reakční dřevo atd.

 

Dřevní hmota tvoří centrální část kmene, kořenů a větví, a zaujímá asi 70 - 93 % objemu stromu. Při makroskopické prohlídce jednotlivých řezů dřeva můžeme pozorovat následující strukturální části, které se však nemusí vyskytovat u každého druhu: letokruhy, cévy, dřeňové paprsky, jádro, běl, vyzrálé dřevo aj. Na příčném řezu kmene různých druhů dřevin je možné pozorovat různě barevné zóny běl, jádro a vyzrálé dřevo. 



Běl je světlá vnější část kmene. Její šířka závisí na druhu dřeviny, může být pouze několik letokruhů, ale může zaujímat i celý průřez kmene (bělové dřeviny). Běl se od jádra a vyzrálého dřeva odlišuje svými fyzikálními a mechanickými vlastnostmi. 



Jádro je centrální tmavěji zbarvená část kmene. Jeho vodivé elementy jsou pro vodu neprůchodné. Tato neprůchodnost je způsobena přítomností tzv. jádrových látek, které se ukládají v buněčných stěnách i dutinách. U jehličnanů se jedná o pryskyřice, u listnáčů o gumy, alkaloidy aj. Neprůchodnost cév listnáčů mohou také způsobovat thyly. Přítomnost jádrových látek je důvodem špatné propustnosti jádrového dřeva pro kapaliny. Vyzrálé dřevo má analogickou strukturu s jádrovým dřevem. Není však barevně odlišitelné od okolní běli. a jeho propustnost se obvykle neliší od propustnosti běli.


U různých druhů dřevin jsou letokruhy různě výrazně i strukturně odlišené, podle čehož můžeme rozlišovat:

  • jehličnaté dřevo, které se vyznačuje výraznou vrstvou letního dřeva a nejvýraznějším rozdílem mezi jarním a letním dřevem. Jarní dřevo tvoří světlejší část letokruhu a je výrazně měkčí. Podíl jarního dřeva bývá vyšší. Letní dřevo, které tvoří tmavší část letokruhu, je výrazně tvrdší a má dvakrát až třikrát větší hustotu.
  • listnaté kruhovitě pórovité dřevo, které má výrazné jarní dřevo. Je tvořeno širokými, často pouhým okem viditelnými cévami (o průměru 0,2-0,4 mm). Ty vytvářejí na začátku letokruhu výrazný pás. Na příčném řezu jsou pozorovatelné jako póry, na podélných řezech jako rýhy. V letním dřevě jsou cévy úzké, okem nerozlišitelné. Sdružují se však do skupin, které tvoří makroskopicky viditelnou strukturu letního dřeva. Se zvyšující se šířkou letokruhu se zvyšuje tloušťka letního dřeva, přičemž podíl letního dřeva v letokruhu je zpravidla větší. Z našich dřevin do této skupiny patří: dub, jasan, akát, jilm aj.
  • listnaté polokruhovitě pórovité dřevo, které se vyznačuje víceméně zřetelnou zónou světlejšího jarního dřeva, které vzniká seskupením většího počtu drobných cév (třešeň) nebo výskytem velkých cév s postupně se zmenšujícím průměrem (ořešák). Hranice mezi jarním a letním dřevem je méně výrazná než u dřeva s kruhovitě pórovitou stavbou.
  • listnaté roztroušeně pórovité dřevo, které je bez výrazného rozlišení jarního a letního dřeva. Letokruhy jsou většinou zvýrazněné pouze úzkou tmavší (světlejší) vrstvou na hranici letokruhu, proto jsou špatně rozpoznatelné. Cévy mají přibližně stejný rozměr v rámci celého letokruhu a okem nejsou rozlišitelné. Do této skupiny patří např.: buk, habr, bříza, olše, topol, lípa atd.

 

Barva dřeva - barevné vybarvení je považováno za velmi důležitou vlastnost dřeva. Zbarvení dřeva způsobují látky uložené v buněčných stěnách nebo lumenech. Jsou to barviva, třísloviny, rostlinné gumy, pryskyřice aj. U dřevin se až na pár výjimek vyskytují jen tzv. teplé odstíny, a to od žlutobílé až po fialově hnědé a černé zabarvení. Dřevo bělové bývá světlejší než dřevo jádrové, které je tmavší. 



Rozdělení nejznámějších domácích dřevin podle barevného odstínu:

  • bílá až nažloutlá: smrk, jedle, lípa, javor, jasan
  • bílá s narůžovělým odstínem: bříza, buk
  • růžová až hnědofialová: hrušeň, modřín
  • oranžová až červenohnědá: olše, borovice
  • šedohnědá až hnědá: dub, ořešák
  • skořicově hnědá: jilm
  • zelenohnědá: akát

 

Barva dřeva nebývá stálá. Do značné míry ji ovlivňuje ovzduší, zvláště ultrafialové paprsky slunečního spektra. Světlé dřeviny šedivějí a tmavnou, tmavé dostávají světlejší, nevýrazný odstín. Barva se však také mění, je-li dřevo napadeno škůdci, zvláště houbami.



Lesk dřeva - je způsoben nejednotným průběhem vláken. Kdy vlákna odrážejí světelné paprsky tak, že někdy je dřevo pruhovaně lesklé (např. mahagon), jindy vidíme lesklé plošky (dřeňové paprsky), což jsou dřeviny, u nichž se nepravidelně střídají plochy lesklé s plochami matnými. Většina měkkých listnáčů je zcela bez lesku.



Textura dřeva - nazýváme celkový optický vzhled dřeva, jak je patrný na jednotlivých řezech. Textura je podmíněna především anatomickou stavbou (póry, letokruhy, dřeňovými paprsky), dále barvou, leskem a druhem řezu. U jehličnanů je jednodušší a je vytvořena především kresbou výrazných letokruhů. Listnaté dřeviny mají složitější anatomickou stavbu, což způsobuje výraznější barvu a rozdílný lesk v ploše. Na příčném řezu je textura nejvíce ovlivněna soustředěnými letokruhy. Na tangenciálním řezu (mimo středovém) je textura znázorněna velice zajímavou fládrovou kresbou. Radiální (podélný středový) řez má proti tangenciálnímu texturu pravidelnější a střízlivější.



Dřeňové paprsky - jsou tvořeny různě mohutnými seskupeními parenchymatických buněk, které jsou orientovány kolmo na podélnou osu kmene. Dřeňové paprsky významně ovlivňují vlastnosti dřeva a jsou jednou z příčin rozdílných fyzikálních a mechanických vlastností dřeva v tangenciálním a radiálním směru.
Dřeňové paprsky mají všechny dřeviny, ale ne u všech dřevin jsou makroskopicky zřetelné, závisí to na jejich velikosti. Viditelné dřeňové paprsky jsou různě barevně odlišené od okolního dřeva a vytvářejí lesklé plošky (zrcátka). Na příčném řezu mohou být patrné jako pásy, které probíhají od obvodu do středu. Na radiálním řezu jsou dřeňové paprsky pozorovatelné jako různě vysoké pásky či skvrny. Na tangenciálním řezu jsou makroskopicky viditelné v podobě jemných svislých čárek. Šířka a výška dřeňových paprsků je pro různé druhy dřevin typická a je důležitým diagnostickým znakem. Široké dřeňové paprsky, které jsou makroskopicky pozorovatelné na všech řezech, jsou typické např. pro dub, buk a platan. Úzké dřeňové paprsky, které jsou makroskopicky hůře rozlišitelné s výjimkou radiálního řezu, má např. lípa, jilm, akát. Velmi úzké dřeňové paprsky jsou makroskopicky nezřetelné a vyskytují se u všech dřevin jehličnatých a některých listnatých jako např. jasan, bříza, topol, hrušeň, jabloň.
Některé dřeviny mohou mít i tzv. nepravé dřeňové paprsky, které vznikají sdružením samostatných makroskopicky od sebe neodlišitelných dřeňových paprsků (např. olše, habr).



Suky - jsou základem živých nebo pozůstatky odumřelých větví. Vyskytují se u všech dřevin. Mohou být jednotlivé nebo ve skupinách. Na příčném řezu mají oválný tvar, na tangenciálním oválný nebo kruhový. Na radiální řezu mají charakter tmavšího pruhu ve srovnání s okolním dřevem. Množství a rozměry suků závisí na typu dřeviny, stanovišti i poloze ve kmeni. Suky probíhají víceméně kolmo nebo pod určitým úhlem k ose kmene a jejich letokruhy navazují na letokruhy kmene. Tím dochází k narušování rovnovláknité stavby dřeva, což se projevuje zhoršením jeho mechanických vlastností. 



Očka - jsou zarostlé nevyvíjející se spící pupeny větví, které po rozřezání dřeva vytvářejí tzv. očkovou kresbu. Vznikají ve vrstvě dřeva, která je těsně u lýka. Projevují se na tangenciálních řezech jako okrouhlé tmavší nebo světlejší útvary. Jejich výskyt je charakteristický jen pro některé dřeviny, jako jsou javor klen, dub, bříza. Tato kresba dřeva se uplatňuje především pro dekorační účely.


Svalovitost (vlnitost) - je nepravidelná stavba dřeva, která se projevuje zvlněným nebo spleteným průběhem dřevních vláken ve směru osy kmene. Makroskopicky se projevuje po rozštípnutí kmene zvlněným povrchem, na vyhlazeném povrchu podélných řezů pak střídáním lesklých a matných pruhů napříč vláken. Svalovitost se projevuje u habru v oddenkové části kmene, u tisu v jeho celé délce.



Kořenice - některé dřeviny poskytují z oddenkové části kmene surovinu nazývanou kořenice, která se vyznačuje spletitostí dřevních vláken orientovaných v různých směrech. Letokruhy jednotlivých kořenů vrůstají do kmene, kde se přizpůsobují jeho letokruhům. Zpracovávají se kořenice ořešáku, jasanu, dubu, aj. Kořenice se využívají pro dekorační účely.



Lískovcové dřevo - některá dřeva (smrk, vzácněji jedle, buk, jasan) se vyznačují zvláštním zvlněným průběhem dřevních vláken, které se na příčném řezu projeví místním zvlněním letokruhů – tzv. lískovcové dřevo. Mechanické vlastnosti lískovcového dřeva jsou nižší než u normálního dřeva.



Reakční dřevo - vzniká jako reakce na mechanické namáhání dřeva větrem, sněhem, ledem apod. a je spojeno s výraznou excentricitou kmene. Lze ho charakterizovat jako místní změnu struktury dřeva, která se projevuje jednostranným zvýšením podílu letního dřeva v letokruzích a výrazně tmavším zbarvením letního dřeva. 



Vůně dřeva - je charakteristická pro jednotlivé druhy dřevin a je závislá na obsahu etherických olejů, pryskyřic a tříslovin. Vysycháním dřeva jeho vůně slábne.



Hustota dřeva - je doplňkový charakteristický znak pro makroskopickou identifikaci dřeva. Nestanovuje se přesná hustota [kg/m3], ale provádí se její přibližný odhad na základě hmotnosti vzorku. Podle hustoty stanovené při 12 % vlhkosti dřeva se dělí naše dřeviny do tří skupin:

  • dřeva s nízkou hustotou (< 540 kg/m3): borovice, smrk, jedle, topoly, lípy, olše aj.
  • dřeva se střední hustotou (540-750 kg/m3): modřín, buk, dub, jilmy
  • dřeva s vysokou hustotou (>750 kg/m3): habr, tis.

 

Tvrdost dřeva je dána schopností jiného tělesa proniknout do struktury dřeva. Při makroskopické identifikaci se tato zkouška provádí orientačně vrypem nehtem. Tvrdost dřeva závisí na jeho struktuře, hustotě, anatomické stavbě.


Podle statické tvrdosti stanovené při 12% vlhkosti dřeva na jeho čelních plochách se dřeviny dělí následovně:

  • dřeva měkká (tvrdost 40 MPa a méně): smrk, jedle, borovice, topol, lípa – vryp tvoří zřetelnou rýhu
  • dřeva středně tvrdá (tvrdost 40-80 MPa): jasan, jilmy, duby, ořech – vryp nehtem netvoří výraznou rýhu
  • dřeva tvrdá (tvrdost nad 80 MPa): habr, akát, tis.

 

 

 

 


Použitá literatura
Balabán K.: Nauka o dřevě, 1. část, Anatomie dřeva. Státní zemědělské nakladatelství, Praha, 1955.
Desch H. E., Dinwoodie J. M.: Timber. Structure, Conversion and Use. MacMillan Press, London, 1996.
Požgaj A., Chovanec D., Kurjatko S., Babiak M.: Štruktúra a vlastnosti dreva. Príroda, Bratislava, 1997.
Šlezingerová J., Gandelová L.: Stavba dřeva. Vysoká škola zemědělská v Brně, 1994.