Pojem „veřejný interiér“ označuje vnitřní prostor staveb občanské vybavenosti
Obr. 1: Pohled do hotelového pokoje v Barceloně (foto: archiv ViewART)
Předkládané informace jsou zpracovány z pohledu navrhování a realizací veřejných interiérů, které jsou obvyklé v nábytkářském průmyslu. Používání termínu "veřejný interiér" není zcela přesným, ale v praxi vžitým pojmem, který všeobecně označuje nebytové prostory občanských staveb. V odborné literatuře, která řeší problematiku projektování budov, je používán termín „interiér staveb občanské vybavenosti“, který je sice přesnější, ale pro běžnou hovorovou praxi poněkud komplikovaný. Pokud je hovořeno o veřejném interiéru, není tím myšlen jen prostor, který je přístupný široké veřejnosti, ale i prostor z větší části veřejnosti nepřístupný nebo i prostor speciálního určení, který je přístupný jen úzké skupině personálu.
Veřejný interiér zahrnuje nábytek určený pro oblast obchodu, služeb, podnikání, bankovnictví, státní správy a samosprávy, administrativy, vzdělávání, výzkumu, zdravotnictví, sociální péče, náboženství, kultury, tělovýchovy, ozbrojených složek, vězeňské služby, průmyslových staveb, zábavního průmyslu, heren, kasin aj. Podrobné členění viz ČSN 91 0000 Nábytek – Názvosloví, čl. 12, Klasifikace nábytku dle místa určení. Nejčastěji jsou zařizovány objekty pro administrativu, odbytová střediska (restaurace, vinárny, kavárny ap.), objekty služeb, ubytovacích zařízení (hotely) aj. Samostatnou skupinu tvoří výrobní haly a objekty nevýrobní povahy, pro něž platí speciální kritéria. Zvláštní skupinu tvoří prostory dopravních prostředků nebo otevřených interiérů určených pro obchod, které jsou vystaveny vnějšímu prostředí (vyšší vlhkost vzduchu).
Nábytek a interiér
Základním předpokladem a klíčem k tomu, aby člověk prožil plnohodnotný a spokojený život, je byt. Jenomže interiér bez zařizujících předmětů, stejně jako nábytek bez vhodně koncipovaného prostoru, své vznešené poslání nenaplní. V příměru je to jako vztah zámku a klíče. Klíč bez zámku i zámek bez klíče jsou v podstatě k ničemu. Pokud je pohlíženo na reálnou situaci s jistým nadhledem, je zřejmé, že na jedné straně sice architekti hrdě vytváří moderní stavby, tedy ony zámky a prozaický nábytkářský průmysl se snaží pro tyto zámky vyrobit klíče, tedy nábytek. Není třeba jistě dále pokračovat v popisu toho, kolik klíčů lze do zámku zasunout, kolik jich skutečně plní svoji funkci bez „zámečnických“ úprav a kolik jich neplní vůbec nic. Problém jistě nevyřeší spory o tom, zda je špatný zámek nebo klíč. Příčinou je rozdílný úhel pohledu na bydlení, malá komunikace mezi architekty a nábytkáři i nedostatek vzájemného respektu a rozdílný úhel pohledu na bydlení, který je ovšem podmíněn i věkem, tedy zkušeností. Jedna strana je fascinována vnějškem zámku a ta druhá pak zápasí s jeho vybavením. Zákazník uvěří tomu, že má “krásné nové šaty“. Na rozdíl od pohádkové předlohy ale žádné dítě nevykřikne, že je byt nahý, protože bez nábytku skutečně nahým je. Teprve při zařizování bytu jsou odhaleny „císařovy nové šaty“, tedy například to, že by měl být o 20 cm širší, aby byt bytem být mohl. Jakkoliv byla vyslovena řada teorií o bydlení, je bohužel zjevnou skutečností to, že se člověk stále musí přizpůsobovat stavbě a ne stavba jemu. Omluvou obou stranám ale budiž všude přítomný monetární tlak, který bohužel zohledňuje jen okamžitý efekt věcí a nepostihuje prodělečné trvání důsledků vytvořeného díla v čase.
Nábytek a stavitelé
Stavitel i nábytkář mají jediný posvátný úkol a to, aby lidem bylo alespoň někde chvilku dobře. Na druhé straně je fakt, že jakkoliv mají obě strany ty nejlepší úmysly, je jejich společná cesta dlážděna jen dílčími úspěchy. Problém je v tom, že je jenom málo architektů je ochotno vyslyšet nábytkáře a současně je i málo nábytkářů, kteří by rozuměli architektům. Obě strany jsou svým způsobem samouky na poli druhé odbornosti. Obě strany ale společně stejně nevědí, co vlastně lidé skutečně očekávají nebo potřebují. U nábytku byl dosud zjevný úspěch IKEA, u níž nebyl dosud kladen důraz na nekonvenční design, ale na důsledný průzkum trhu a tradice. Návrhy zde netvořili designerské celebrity, ale ověřené tradice a obyčejná, praktická očekávání lidí, prostá velkých uměleckých ambicí.
Tvorba nábytku má kromě estetických a technických atributů další rozměry a to medicínský, psychologický, ekologický a sociální. Jistě nikdo nepochybuje o tom, že chirurg potřebuje ke složité operaci sehraný tým lékařů, sester, špičkové technické zařízení. V případě znalostí v oblasti bydlení jsme bohužel na úrovni doby Jana Jesenia, který na Staroměstském náměstí provedl před 400 lety první veřejnou pitvu. Současně musíme lékařům závidět, protože jim do práce pacient nemluví. V tom je pozice medicíny záviděníhodná. Nábytku a bydlení totiž „rozumí“ každý. Otázkou ovšem je, zda jsme dobrými „lékaři“ nebo jen šarlatány. info
Obr. 2: Pohled do školních lavic (foto: archiv ViewART)
.
„Rádi se oháníme nejvyššími kulturními hodnotami, ale zapomínáme na běžnou a obecnou kulturu života, domov. Chtěl bych, aby mi bydlení neboli soužití s řadou dobrých a prostě potřebných věcí poskytovalo maximum tělesné i morální pohody. Jde tu o harmonii člověka i věcí, o souhru potřeb a uspokojení, funkci a služeb, jde tu o organizaci života mezi čtyřmi stěnami, o fakt jaksi kolektivní, pocit sdružující mne co nejintimněji s mým prostředím, ...... zkrátka mám-li to nějak nazvat, je to bytová kultura na rozdíl od bytové architektury.
Úhrnem tedy povídám, že bytová kultura je zařízení bytu ne už se zvláštním a tvořivým zřením k architektuře, nýbrž se zvláštním zřením k dobrému bydlení a tím i lepšímu životu.“
(K. Čapek)