NIS
Nábytkářský informační systém

EMPÍR


Tématem doby byla obrana francouzské revoluce, Francie a sláva milovaného císaře.

 

Po francouzské revoluci byla monarchistická Evropa vyděšena pádem starého řádu, který byl Zemi dán bohem s věčnými výsadami a dědičnými právy. Heslo: „Rovnost, volnost, bratrství“ a občanská společnost byly noční můrou monarchistické Evropy i velkou konkurencí buržoazní Anglie. Po r. 1815 vznikl ve střední Evropě vlivem normalizace monarchistických pořádků styl biedermeier. V západní Evropě pokračoval empír do roku 1848.

 

Hlavní události doby:

Napoleon byl Direktoriem Francie postaven do čela revoluční armády, aby bránil revoluci a Francii. Jeho strategií byla ofenziva, s níž překvapoval a deklasoval své protivníky. Výhodou Napoleona, stejně jako v minulosti Alexandra Velikého aj., byla armáda bojující za svobodu člověka, Francie a svého císaře. Po korunovaci císařem ponechal Napoleon Francouzům dosažené výhody a jeho armáda šířila myšlenky Velké francouzské revoluce po celé Evropě info. Proti Napoleonovi stála monarchistická koalice Rakouska, Pruska a Ruska info, která nemohla akceptovat svobody republiky. Konstituční Anglie byla dlouhodobě s Francií v koloniální válce od dob Ludvíka XIV. a měla zášť vůči Francii za její pomoc Američanům při emancipaci od britské koruny. Hospodářské zájmy byly pro anglickou buržoazii důležitější než svobody jejich ekonomických konkurentů. Napoleon proto soustředil armádu pro invazi do Anglie, ale porážka jeho loďstva admirálem Nelsonem ji znemožnila. Angličané finančně podpořili Rusko a Rakousko, aby Napoleona zničili. Tento pokus selhal u Slavkova r. 1806. Napoleon pak úspěšně vybojoval více vítězných bitev než Caesar, Alexandr Veliký a geniální Suvorov dohromady. O vítězi bitvy u Waterloo, v níž se střetla obraná strategie Wellingtona a ofenziva nemocného Napoleona (žaludek) rozhodlo jen „pět minut“, v nichž se nečekaně vrátila již dříve rozprášená pruská armáda generála Blüchera. Bitva rozhodla o vůdčím postavení Anglie a Pruska v Evropě.

 

Společnost a její styl:

Em­pír přežil Napoleonovo císařství a ovlivnil v první polovině 19. století Evropu, ve které potvrdila Francie svoji vůdčí roli nejen vzhledem k politickému postavení, ale zejména pro umělecké ztvárnění doby a myšlenek francouzské revoluce. Jakkoliv byl empír oproti klasicismu těžkopádnější, rychle se ší­řil do světa. Významnou roli sehrály žurnály a diplomacie císařovny Josefíny, která předváděla dámám vyslanců nový styl. S novou císařovnou Marií Luisou se přenesl empír do Vídně a celé habsburské monarchie.

 

S ideály Velké francouzské buržoazní revoluce se proměnily i staletím vytvořené společenské vztahy a instituce. Noví občané toužili po svobodě, kterou chtěli uplatňovat všude, nejrychleji pak doma. Důsledkem individuálních svobod bylo postupné uvolňování solidárních rodinných vztahů. Dřívější statut „velkého domu“ byl opouštěn. Staří rodiče se služebnými zůstali mimo mladou rodinu, kterou po revoluci tvořili pouze rodiče a děti. Rozdělování rodiny bylo urychleno v zemích s probíhající industriální proměnou, naopak v zemích ekonomicky slabších a zemědělsky orientovaných byl uchován systém koexistence starých a mladých. Tím se změnila i doba rození dětí. V rodinách emancipovaných mohlo dojít k početí dítěte až po zajištění ekonomické situace rodičů, tedy v relativně vyšším věku. V systému velké sociální rodiny se naopak rodily děti matkám kolem věku dvaceti let. Porodnost se v západní Evropě velmi snížila a podmínila dnešní problémy imigrace i solidárních penzijních systémů. Poměšťování vedlo k rozbití rodiny, prospělo lidem v aktivním věku, ale poškodilo děti a starší seniory. Ekonomicky povinní rodiče neměli čas ani sílu, aby se mohli v potřebné míře věnovat dětem. Tuto roli přebírali dříve staří rodiče, kteří měli naopak dost času a vlídnosti, aby podnítili citový rozvoj dětí. Vztah seniorů a dětí vedl k nenásilné výchově, úctě k tradicím, solidaritě a rodinné kontinuitě. Městský způsob bydlení rozdělil rodinu a vystavil starší seniory krutému neaktivnímu osamocení a děti citové frustraci. Rozdíl mezi západem a východem vyjádřil v šedesátých letech 20. století sociolog John Hajnal v klasickém rozdělení Evropy čarou Petrohrad – Terst info.

 

  Obr. 1:  Hajnal John European Marriage Patterns in Perspektive 1965


Zdobení a ornament empíru:

Období napoleonských válek bylo spojeno s velkým vojevůdcem a císařským stylem, který čerpal inspirace v době římského císařství, Alexandra Velikého a slávy Egypta. Antické umění se stalo v době vlády Napoleona oficiálním vzorem pro veškerou uměleckou činnost a empír – císařský styl se podobně jako baroko stal agitačním nástrojem nové doby. Umění sloužilo jako prostředek ke zdůrazňování a oslavování Napoleona, který povolal do svých služeb schopné architekty. V popředí stál Charles Percier a Piere Fontaine, které doporučil tvůrce sty­lu malíř Jacques David. Styl byl zcela cíleně utvářen „image-makery“ pro slávu Napoleona, velikost Francie a její revoluce. V Anglii se souběžně asi od r. 1810 (nezletilost mladého George IV.) utvářel empírem ovlivněný regentský sloh, který se později proměnil v neorokokový a viktoriánský styl druhé poloviny 19. století.

 

Po egyptském tažení, kterého se spolu s Napoleonem účastnili také vědci, se součástí nového stylu staly i prvky egyptského umění. Zdobnost empíru deklarovala velikost císaře a občanů Francie. Antické motivy zdobení pronikly dokonce i do intimního prostoru člověka. Jestliže klasicismus připouštěl  rokokový tvar, tak v empíru to nebylo již absolutně možné. Empírový interiér měl ambice řeckého chrámu a zdůrazňoval důstojnost člověka. Do všech doplňků interiéru byly proto komponovány antické motivy. Zlacené plastiky s mytologickými výjevy střídaly labutě, chiméry, pruty liktorů se sekerami, helmicemi apod. Tato forma zdobení ale narušila proporci mezi motivy a rozměry nábytku. Nábytek se proto stal poněkud neforemným a hřmotným.

 

Bydlení empiru:

Antice podlehly nejen tvary nábytku, ale i malířská výzdoba vnitřních obytných i veřejných prostor. Empírový interiér kopíroval řecký chrám a ná­stěnné malby napodobovaly vzory z odkrytých domů Pompejí a Herkulanea. Formální utváření bytu a móda zařídit si byt architek­tem velmi oslabila individuálnost a praktičnost bytu, který ztrácel osobitost a intimitu. Naopak v měšťanském domě bylo běžné velmi účelné využívání všech místností bytu. Zařízení interiéru bylo vesměs úsporné a střízlivé, i když sklon k reprezen­tativnímu přepychu byl samozřejmou prezentací úspěchu v každé době. Ve městech převládala výstavba nových pavlačových domů, ale na konci empíru se objevily již první schodišťové domy, které s rozvojem vodárenstvím a kanalizace poskytovaly vysokou kvalitu bydlení. Komfort bydlení zvýšila první litinová kamna. Napoleonské války ukázaly, že fortifikace městských hradeb neměla smysl, a proto byly postupně bourány. To podmínilo další rozvoj měst a jejich hospodářský vzestup. Brno se stalo například druhým městem země poté, co Napoleon po bitvě u Slavkova dal strhnout jeho hradby.

 

Empírové motivy zdobení:

   Obr. 2: zdroj SPELTZ, A. Der Ornamentstil


Nábytek empíru:                                                                                    

Nábytek empíru se stal věrnou kopií římského nábytku. Čalounění bylo provedeno barevnými, zejména červenými látkami, které byly ve velkých sálech nezbytným do­plňkem. Napoleonovo vítězství nad Mameluky přineslo řadu egypt­ských motivů a nábytek získal ozdoby v podobě labutí, sfing, okřídlených lvů nebo chimér. Úměrně k tomu došlo ale i ke zvětšení rozměrů nábytku. Sedací nábytek vyhovoval důstojnějšímu sezení ve vzpřímené poloze. Typické pro něj bylo loďkovité prohnutí opěradla nebo tvar připomínající káď. Ve Francii začala být průmyslově vyráběna spirálová pera, která pohodlí sezení zvýšila. Výzdobu nábytku tvořily antické dekorativní prvky - sloupy, pilíře, římsy, podpěry aj. Důstojnost císařského nábytku deklarovaly velké leštěné plochy tmavého mahagonu nebo tvrdých exotických dřev, na nichž vynikaly bronzové a zlacené antické ozdoby. Měšťanský nábytek byl méně zdoben a zachoval si světlé klasicistní provedení.

 

Proměny nábytku:

- lůžka byla poprvé doplňována nočními stolky

- techniky čalounění používaly již průmyslově vyráběné stáčené pružiny

- u skříňkového nábytku převládl jednoduchý kubusový tvar skříní

- typologie čalouněného nábytku byla zredukována na pohovku a křesla

- nábytek byl spíše monumentální i z důvodu rozměrných antických plastik

- převládala tmavá dřeva (mahagon, cedr, eben), později středně hnědá dřeva

- povrchová úprava byla provedena ve vysokém lesku

 


Materiál a konstrukce:

Ve Francii převažovaly mahagonové dýhy a eben. Mimo Francii se uplatňovala světlejší dřeva, například ořech nebo spárovky (smrk, lípa, topol) dýhované cedrem, mahagonem, třešní, hruškou aj. Pro ruský empír byla typická zejména bříza. V manufakturách se na konci empíru objevily první řezací stroje, poháněné pomocí parního stroje a transmise info. Nejnovějším strojem byly kotoučové pily. Roku 1805 již byla použita vícekotoučová rozmítací pila (loděnice ve Woolwichi, Chathamu a Portsmouthu). V roce 1815 byla navržená pro loděnice v Porthmouthu (M. I. Brunel) i první zkracovací pila. Rotující řezací nože objevil již v roce 1793 (Samuel Bentham). Na přelomu století byla postavena první provozuschopná fréza, v roce 1802 pohání frézu parní stroj (Josef Bramah). Tyto stroje určené pro prvovýrobní zpracování se v průběhu 19. století postupně objevují i v dílnách na výrobu nábytku, které využívají parní stroj a pohon pomocí transmise.

 

 Velký pokrok v čalounické výrobě přinesl objev spirálového pera roku 1808. Kolem roku 1820 byl vytvořen dřevěný rám s popruhy, na něž byla položena vertikální spirálová pera z ocele. Nejprve byla tato konstrukce použita pro lůžka a pak na sedací nábytek. Jednotlivá pera byla vzájemně vyvázána do požadovaného tvaru motouzem. Následně byla pokryta jutou a doplněna africkou trávou, kokosovým vláknem nebo žíněmi. Prvními celočalouněnými výrobky byla velmi pohodlná křesla, která pak byla velmi oblíbena v biedermeieru a stala se neodmyslitelnou součástí typologie období romantismu, secese a dvacátého století, kdy byla doplněna novými systémy pružení.

 

   Obr. 3:  Stolek pro nitě a šicí potřeby kolem roku 1830, zdroj Klatt, E.


Typologie nábytku

Sedací nábytek – byl charakterizován ladnou loďkovitou křivkou, která zpočátku vycházela ze sedadlového rámu, později se stala vertikálně i horizontálně průběžnou (lůžka) a tím vytvořila typický a nepřehlédnutelný rys empíru. Zadní nohy vytváří loďkovitý oblouk, který je charakteristický i pro boční madla pohovek a lůžek. Tato křivka inspirovala v biedermeieru Thoneta k pokusům s lepenými lamelami, aby snížil spotřebu materiálu nezbytnou pro průběžné zadní nohy. U pompézního nábytku byly nohy zpravidla dokončeny zvířecími tlapami, v horní části plastikami v podobě labutí, chimér, herm, někdy jimi byly nahrazeny nohy úplně. Pohovky byly doplněny křesly i čalouněnými židlemi a vytvářely uzavřené komplety. Pro čalounění byl používán damašek s antickými vzory doplněnými girlandami. Podstat­nou změnu čalounění vytvořila kovová spirálová pera, která zcela nahradila původní dvoupolštářovou techniku rokoka. Typologická skladba nábytku přetrvávající z doby rokoka se v tomto období výrazně zredukovala.

 

Skříňový nábytek podléhá zjednodušujícímu vývoji, aby se stylově hodil do antického chrámu. Skříňový nábytek získal jednoduchý kubusový tvar, který byl vzorem občanského nábytku dvacátého století a jeho sektoru. Oblíben byl sekretář se sklápěcí deskou s oz­dobou vytvořenou jen kováním. Nábytek elity byl zdoben kovovými, zpravidla zlacenými poloplastickými antickými zdobnými prvky (svastiky, přilby, girlandy, lvi aj.). Evergreenem zůstaly komody, které byly podepřeny hermovitými hranolovitými nohami. Zcela zmizela marketerie, intarzie a oz­doby musely být z jiného materiálu. Přednost měl nadále bronz. Oblíbené bylo doplnění půdy nábytku mramorovou deskou.

 

Postel se opět stala okázalým kusem nábytku, podobně jako v dobách absolutní moci pa­novníka. V císařském empíru měla postel v interiéru opět pevnou, ceremonielem určenou, polohou. Tento krok do minulosti byl podmí­něn potřebou okázalosti nových vládců. Postel byla na pódiu a zaujímala většinou užší stra­nu místnosti a současně byla zahalena do monumentálně poja­tého baldachýnu. Součásti postele byly spojeny jednotící loďkovitou křivkou a pro jejich dekorování sloužily nezbytné antické motivy s poloplastickými kovovými ozdobami, které kontrastovaly s plochou nábytku. Součástí postele byly poprvé noční stolky, které se staly jejím neodmyslitelným doplňkem. Napoleonovo lůžko mělo tvar stanu vojevůdce, kterému vévodila plastika orla. V blízkosti postele byl stolek s umyvadlem (lavór) - kopie římské předlohy, toaletní stolek se zrcadlem a kulatý stolek římského vzoru.

 

Stolový nábytek elity byl většinou kruhového tvaru, objevu­jí se ale i stoly osmihranné. Nosným prvkem stolu byly konzolové podpěry ve tvaru chimér, lvů, okřídlených ženských těl nebo s jednou střední podpěrou. Podnoží bylo ukončováno lvími nebo zvířecími tlapami dle starověkých předloh. Psací stoly se příliš nezměnily, přetrvával stůl s roletovou žaluzií. Toaletní stolky tvořící součást ložnice byly vybaveny lavórem, který byl podepřen labutěmi nebo antickými sloupy. Ve spodní části byla konvice s vodou. Ačkoliv se empír shlížel v antice, otázky tělesné hygieny byly spíše opomíjeny. Časté byly stolky určené pro čtení nebo vybavené otáčivými zrcadly. Zrcadla se zvětšila a proměnila ve sklopná zrcadla, která byla často spojena se stolkem, tzv. psycha.

 

Francouzský, německý a rakouský empír:

 

   Obr. 4: zdroj SPELTZ, A. Der Ornamentstil, KAESZ, G., Möbelstile


 



Již Platon tvrdil, že nejúspěšnější formou vlády je osvícená diktatura.

Armády financované Anglií (proto aby odvrátila Napoleonovu invazi do Anglie), rozdrtil Napoleon u Slavkova 1805

HAJNAL, J. Two Kinds of Preindustrial Household Formation Systém. In Population and Development

Dlouhá hřídel, která současně poháněla více strojů pomocí pásového řemene