Kůže je vrchní pokryv těla obratlovce, pro stažené kůže menší velikosti se používá výrazu kožka. (ČSN 79 0000 Názvosloví koželužských kůží).
Useň je vyčiněná kůže, jejíž vláknitá struktura zůstala v podstatě zachovaná, chlupy mohou nebo nemusí být odstraněny, kůže může být rozštípnutá na vrstvy nebo rozdělena na části před nebo po činění, tloušťka povrchové úpravy nesmí být větší než 0,15 mm. (ČSN 79 0001 Názvosloví usní).
Historie zpracování usní
Kůže je svými vlastnostmi jedinečný a doposud nenahraditelný přírodní materiál. Zpracovávání zvířecích kůží patřilo mezi první činnosti, kterým se člověk ve svojí dlouhé historii věnoval. První informace o elementárních postupech vyčiňování kůží jsou získány z Asyrských nálezů a Homérovy Iliady. Nejstarší důkazy o rozsáhlejším kožařském zpracovávaní pocházející ze starověkého Egypta jsou spojené s archeologickým objevem přibližně 5 tisíc roků staré koželužské dílny. Přírodní způsob vyčiňování kůží nebyl přitom zdaleka jediný, který starověcí Egypťané poznali. Kmeny Sumerů, obyvatelé starého Babylonu a Chetité už měli znalosti o technikách vyčiňování kůží kamencem i tukem. Dodnes známou formaldehydovou metodu činění objevili Egypťané pravděpodobně náhodou, když se snažili z kůže dostat přebytečný tuk jejím ohříváním nad ohněm. Velmi brzo též přišli nato, že sušení kůží výrazně zpomaluje jejich rozklad a hnití, prodlužuje jejich životnost a udržuje jejich vzácné vlastnosti. Féničané dokázali z kůže zvířat dokonce postavit vodovodní potrubí a Římané se nejdřív přičinili o značné zdokonalení technologie zpracovaní této přírodní suroviny.
Díky neustálému zlepšování techniky dokázali vyrobit kůži podle vlastních potřeb určenou na výrobu obuvi, oblečení popruhů i přikrývek. I v ruinách slavných Pompejí objevili archeologové vyspělou kožařskou dílnu. S postupným vývojem národů na celém světě se vyvíjely i rozdílné zpracovatelské techniky, které si však byly ve většině případů velmi podobné. Indiáni, žijící na území dnešní Severní Ameriky, aplikovali například velmi podobné postupy jako obyvatelé starověkého Egypta, i když je zřejmé, že obě dvě skupiny svoje zpracovatelské techniky rozvíjely a zdokonalovaly nezávisle na sobě.
Obr.č. 69 Tradiční zpracování kůží na useň
Přibližně v 8. století začali na území Španělska Maurové s výrobou kordovánu, typu kůže známé několik set let v celé Evropě. Ve 14. století již kůže našla svoje uplatnění na pohodlných křeslech v kombinaci s masivním dřevem a její zpracování se tak stalo uměním. Už ve středověku lidé ovládali techniky odchlupování kůže, které se používají ve velmi podobné formě až do současnosti. Výrazný posun vpřed nastal především v polovině 19. století, když lidé objevili činicí účinky chromitých solí. Tento objev se velmi rychle přenesl do průmyslové výroby a inovace v podobě používání rotujících dřevěných sudů místo statických nádrží přinesly doposud nepoznané výsledky. Díky tomu se podařilo proces zpracování surových kůží zkrátit z osmi měsíců až jednoho roku na současných několik dní. Kůže je dodnes pro mnohé národy neodmyslitelnou součástí každodenního života.
Obr.č. 70 Továrna na zpracování usně
Useň je výrobek vzniklý zpracováním kůže danou technologií, při které se mění fyzikální a chemické vlastnosti kůže. Vlastnosti usní a související normy jsou uvedeny v převzaté normě ČSN EN 13 336 Usně - Vlastnosti čalounických usní – Nábytkářské usně (2005).
Pro užití na čalouněné výrobky se zpracovává kůže hovězí, vepřová, telecí, z vodního buvola, kozí, skopová, jehněčí, z exotických zvířat, divokých zvířat, ale také např. pštrosí, kůže plazů, vodních savců, velmi vzácně i koňská (koňská useň velmi rychle ztrácí vlhkost a křehne). Kvalita kůže závisí zejména na kvalitě zpracování, ale i na prostředí, kde dobytek žil, na kvalitě stravy, zda byl chován na volné pastvině, nebo v uzavřených stájích. Podle jakosti se rozlišuje jadrná kůže (kvalitní plná kůže s hustě propletenými vlákny) a prázdná kůže (rozběhlá, málo kvalitní kůže s řídce propletenými vlákny nebo s větším obsahem řídkých krajin).
Z chemického hlediska je kůže složena z vody (až 70%), bílkovin (v kůži kolagen, v srsti keratin), tuků, vosků, popelovin a organických i anorganických nečistot. Useň má jedinečnou vláknitou strukturu, kde svazky tlustých vláken jsou složeny z menších a ještě menších svazků. Vlákna vyrůstají současně z jiných vláken a vrůstají do jiných vláken, nemají žádné otevřené konce. Směr vláken v okolí rubové strany kůží je trojrozměrně nahodilý. Blíže k lícové straně se vlákna stávají tenčími a v okolí bodu tvoří kompaktní, dvou rozměrovou, téměř fóliovou pavučinu s malými dutinami, které zůstávají po odstranění chlupů. Tyto chlupové váčky dávají usňovému povrchu typický lícový vzhled, jenž je charakteristický pro každé zvíře. Otvory, které zůstávají v usni po odstranění chlupů, jsou jedním ze základních rozpoznávacích znaků mezi hovězí a vepřovou usní. Vepřové usně mají otvory podstatně znatelnější než hovězí, protože vepřové chlupy jsou silnější a tužší.
Obr.č. 71 Schéma řezu surovou kůží
Stavba kůže různých živočichů je analogická. Kůže se skládá ze tří vrstev: pokožky, škáry a podkožního vaziva. Pokožka obyčejně tvoří 1% z celkové tloušťky kůže. Z hlediska koželužského je nejdůležitější škára, která se vyčiněním mění v useň. Je nejsilnější vrstvou kůže, tvoří 70 až 90 % celkové tloušťky. Podkožní vazivo je nejspodnější vrstvou kůže, odstraňuje se a slouží jako surovina pro výrobu klihu. Kůže se zpracovávají vcelku nebo po částech, rozdělené. Dělení v ploše se nazývá kruponování a v tloušťce štípání. Kruponování je oddělování jadrných částí kůží nebo usní od řidších rozřezáváním v ploše, kruponování také usnadňuje zpracování velkých usní v koželužnách. Štípání je dělení kůží v tloušťce na štípacím stroji.
Přírodní useň je srsti, tuku a nečistot zbavená kůže mízdřením na holinu, která se dále zpracovává činěním na vyčiněnou useň. Na obrázku č. 72 je znázorněn zjednodušený postup zpracování kůže na useň.
Obr.č. 72 Postup zpracování kůže na useň
Popis k obrázku č. 72:
Skladování a třídění kůže podle jakosti
Máčení - odstranění drobných nečistot a solí
Mízdření -zbavování kůže zbytků masa, šlach a tuku
Činění -Vyčištění kůže různými kyselinami, tříslovinami
Ždímání
Seřezávání (tloušťková egalizace) - vyrovnání tloušťky kůže v celém povrchu
Třídění
Neutralizace, barvení, konzervace - Neutralizace kyselin - Konzervace způsobuje měknutí
Sušení
Měkčení- natahování usně do různých směrů
Konečná povrchová úprava – žehlení, barvení, lisování reliéfů, leštění usně
Kontrola kvality – třídění usně
Vyčiněná useň je prodyšná, poddajná, elastická a tvarově stálá, ale i houževnatá a odolná proti opotřebení. Přijímá tělesnou vlhkost, ale současně se může proti přílišné vlhkosti, přicházející zvenku, uzavřít. Useň je dotykově teplá, drsná, má charakteristickou vůni a je hygienická. Každá useň je jedinečná a originální. Mechanické a chemické opracování kůže vytváří mnoho variant zpracování usně. Ze stejné kůže lze vyrobit tenkou, měkkou a splývavou oděvní useň nebo silnou a kompaktní nábytkářskou useň. Zpravidla se useň dělí na svrchní část – horní kůže, která se skládá z hustého pletiva jemných vláken a má přirozenou strukturu (nazýváme ji useň vrchová či lícová) a na spodní část kůže (nazýváme ji štípenka), jejíž povrch je pro využití upravován povětšinou vyrážením nebo potiskem. V některých případech (u silnější kůže – např. z hovězího dobytka, vodního buvola) se vyrábí první a ještě i druhá štípenka, označení vrstev směrem dovnitř kůže. Useň, jakožto přírodní materiál má vnější nepravidelnosti, které se nepovažují za vadu. Zejména při barvení přijímá každá část usně barvu odlišně a tím vznikají nepravidelnosti při vybarvení. Základní zpracování usní je po horizontálním dělení (štípání) dále činění a další technologické postupy. Štípání je mechanické plošné rozřezávání kůže (holiny) nebo usně na dvě nebo více vrstev. Horizontálním dělením vznikají dva druhy usní s rozdílnými vlastnostmi. Nazývají se lícová useň a štípenková useň.
Obr.č. 73 Princip dělení (štípání) hovězí kůže
Jednotlivé části usně v ploše mají odlišné vlastnosti. Je to způsobeno rozdílnou hustotou spleti usňových vláken. Čím je spleť hustější, tím jakostnější a pevnější je useň. Nejhustší je useň kolem hřbetní části, směrem k hlavě a břišní části hustota vláken ubývá. Nejkvalitnější část středová se nazývá „krupon“ a jsou z ní vyráběny nejvíce namáhané části výrobků, zejména sedáky. Krupon má nejvíce souměrnou stavbu z hlediska jadrnosti, tloušťky a struktury usně.
Obr.č. 74 Kvalitativní dělení usně
Drobné defekty kůže, zejména ty, které vznikly za života zvířete, jako jsou jizvičky, jemné škrábance, krevní žilky, žírné vrásky, vyrážka viditelná na líci, jsou vadami povolenými, jsou symbolem a potvrzením "pravosti kůže". Mezi vady nepovolené se řadí zejména hluboké škrábance, zarostlé bodláky, vypálené značky, řídká (neboli prázdná) useň a také vady vzniklé již při zpracování kůže, především posekání při postruhování, proštípání holiny a díry. Části usně s nepovolenými vadami musí být ze střihového plánu potahu výrobku vyňaty.
Vady usní se dle ČSN 790009 rozdělují na 4 skupiny:
vady vzniklé za života obratlovce
vady vzniklé při stahování kůže
vady vzniklé konzervováním, dopravou a skladováním
vady vzniklé během výrobního postupu při přeměně kůží na usně
Fyzikálně mechanické vlastnosti usně souvisí se strukturou usně a jsou závislé i na různých směrech v ploše usně (rozeznáváme dva základní směry vzhledem k hřbetní čáře – rovnoběžně a kolmo). Jsou to měřitelné (v případě tuhosti i neměřitelné) vlastnosti a některé z nich jsou závislé na tloušťce a nasákavosti usně. Patří sem plošná a objemová hmotnost, teplota smrštění, pevnost v tahu, tahová tuhost, pevnost ve vytržení trnu, pevnost ve vytržení stehu, pevnost v dalším trhání, pevnost v roztržení štěrbiny, deformace při vydutí (plošné protažení), pevnost a protažení ve vydutí kuličkou, tuhost. Před vlastním zpracováním na potah výrobku musí být usně vytaženy tak, aby se při užívání již na hotovém výrobku nevyvolňovaly (neprotahovaly) a tím nevznikalo zvlnění potahu. Protažení (neboli vytažení) usně se musí činit v obou směrech, tedy rovnoběžně s hřbetovou osou zvířete a následně kolmo na ni. Vytahování usně se provádí ze středu směrem ke krajům v obou směrech, vždy souběžně z obou stran.
Obr.č. 75 Pevnost usně dle hřbetové osy
Napínání se provádí zejména u usní chromočiněných také pro jejich vyšší výtěžnost a získání konečného tvaru usně. Rovněž se tím srovnává tažnost usně v různých směrech. Způsoby napínání se provádí např. pomocí hřebíků nebo kolíků na kovové rámy, popřípadě si je řemeslníci napínají sami, vždy dva pracovníci proti sobě postavení. Při zpracování usní střihem na dílce potahu je nutno mít na paměti, že každá useň je jedinečná jak svým tvarem, strukturou, jadrností v ploše, tak i umístěním a kvalitou kazů, vad a děr po zpracování. Nelze tedy připravit vždy aplikovatelný střihový plán přesného rozmístění dílců, platný pro každou useň v šarži, jak je to možné u textilií. Při umísťování střihových dílců je zároveň třeba respektovat nestejnou tažnost usně v různých směrech. Před umístěním střihových šablon musí být useň pečlivě prohlédnuta, musí na ní být vyznačeny vady, s rozlišením na vady povolené a vady nepovolené. Šablony musí být umísťovány tak, aby nijak nezasahovaly do vyznačených nepovolených vad. Střihové dílce usně, které jsou aplikované na skrytých (neviditelných) místech výrobku, mohou být vyřezány z ploch označených jako povolené vady usně. Základní pravidlo pro rozmístění dílců stanoví, že nejvíce exponované dílce – sedáky a opěráky by měly být umístěny v části středové zvané „krupon“, která má nejlepší mechanicko-fyzikální vlastnosti. Orientace dílců sedáků a opěráků by měla být tak, aby osa dílce výrobku byla shodná nebo rovnoběžná s hřbetovou osou usně. Pro obchodování s usní se užívá terminologie, která je uvedena následujícím obrázku.
Obr.č. 76 Obchodní názvosloví usně
Rozdělení kůží. Kůže lze členit podle různých hledisek, např. podle druhu zvířete, podle způsobu činění, podle povrchové úpravy, podle určení, podle způsobu provedení, podle jakosti nebo podle části z celkové kůže. Uvedeny jsou vždy nejdůležitější příklady.
Obr.č. 77 Hovězí useň
Podle suroviny je dělíme na hověziny, teletiny, vepřovice, koniny, koziny, skopovice, divočiny koželužské a kožešnické, kůže plazů včetně krokodýlí kůže, rybí kůže, pštrosí kůže, apod.
Dělení kůží v kožařství podle jakosti:
Jadrná kůže je kvalitní plná kůže s hustě propletenými vlákny.
Prázdná kůže (rozběhlá) je málo kvalitní kůže s řídce propletenými vlákny nebo s větším plošným obsahem řídkých krajin.
Padlice je kůže z uhynulého zvířete, má v sobě zpravidla sraženou krev.
Rozpáraná kůže je kůže stažená z obratlovce po rozpárání.
Nerozpáraná kůže je kůže stažená z obratlovce bez rozpárání (bez podélného řezu).
Z různých zpracovatelských variant se v čalounické výrobě nejvíce používají usně lícové a štípenkové.
Úseň lícová se vyrábí seříznutím vrchní lícové vrstvy kůže (na níž předtím byla srst) a následnými úpravami. Vyznačuje se velmi hustou a pevnou strukturou kožních vláken.
Obr.č. 78 Useň lícová
Z lícové vrstvy se vyrábí všechny druhy hladkých lícových usní. Jsou to usně s přírodním nebo broušeným lícem, bez umělé kresby na líci, v lesklém nebo matovém provedení anebo lehce přibroušené, zvané nubukové. Do často barveného povrchu může být vyražena lícová kresba usně, čímž se skrývají lehké nepravidelnosti vzhledu. Tato useň je vhodná pro všechny typy čalouněného nábytku, používá se zejména na funkční plochy. Lícové usně se vyrábí v různých tloušťkách (od 0,9 do 3,2 mm), pro sešívání švů případně štepování se větší tloušťky usně upravují plochým seříznutým v místě sešití. Lícová useň je dražší než štípenka.
Useň štípenková je seříznutá vrstva spodní části kůže, přiléhající k masu zvířete. Vyrábí se z ní všechny usně s tlačeným lícem, tedy s umělou kresbou na líci, v lesklém nebo matovém provedení, jednobarevné nebo vícebarevné. Zpracováním jsou to chromité, tříselné nebo kombinovaně činěné usně zejména hovězinové, vepřovicové nebo koňské. Vyrábí se v provedení přírodní i barvené, broušené, popř. upravené krycími apreturami, žehlené nebo s umělou kresbou na líci. Při kvalitním zpracování štípenky je sice dosaženo jejího pěkného vzhledu, ale co do kvality se lícové usni nevyrovná. Při větších tloušťkách usní se mohou ještě dále horizontálně dělit na horní a spodní štípenku.
Dobře zpracovaná horní štípenka může být použita na nefunkční nebo neviditelné plochy čalouněného nábytku, například bočnice područek a výkryt zad čalouněného výrobku. Oproti usni lícové je tužší, méně poddajná, hůře tvarovatelná, méně elastická a s nižší tvarovou pamětí. Spodní štípenka (tedy druhá štípenka) je většinou pro čalounické účely nevhodná.
Useň napa je lícová, hladká a měkká useň, u které zůstává zachována výrazná přírodní kresba. Je to chromitá nebo kombinovaně činěná useň probarvená v lázni nebo mírně apretovaná, často barvená anilinem.
Useň velurová má broušenu spodní k tělu přiléhající vrstvu, broušená strana tvoří užitný povrch usně. Vždy je barvena.
Useň nubuková je vyráběna z hověziny nebo teletiny, na lícové straně je jemně broušená se sametovým charakterem, je barvená. Zpracování usně je obvykle chromitou nebo chromitotříselnou technologií. Useň je bílená nebo barvená v lázni, případně termicky od líce zpracovaná k docílení vlasového vzhledu pro vizuálně sametový charakter.
Useň se stahovaným lícem je speciálně činěná useň s výrazným lícem, s transparentní nebo polo-transparentní úpravou, lesklá nebo matová. Hlavní způsob barvení je anilinový.
Hlazenice je useň obvykle třísločiněná nebo kombinovaně činěná, přírodní nebo barvená. Jde o pevnou hovězí useň, kterou je možné užít jako samonosné usně bez čalounění, např. u židlí a křesel, nebo jako nosný podklad pod volné čalouněné polštáře.
Useň tlačená je useň s umělou kresbou na líci, v lesklém nebo matovém provedení, jednobarevná nebo vícebarevná. U tohoto druhu usně je možné překrýt lehké nepravidelnosti vzhledu povrchu.
Useň antická nebo též patinovaná vzniká nanášením tmavých, či jiných efektních tónů na useň zbarvenou anilinem s povrchovým rýhováním tak, aby byl vytvořen vzhled staré usně. Lze ji vyrobit z usní všech druhů zvířat. Je typická pro čalouněný nábytek potažený v anglickém slohu.
Juchta je hovězí nebo telecí useň, vyčiněná přírodními nebo chemickými prostředky a silně napuštěná oleji či jinými mastnými prostředky. Dříve byla tato kůže zvaná jako "ruská".
Usně z divokých zvířat jsou usně vyráběné z kožešin divokých zvířat – losů, jelenů, kamzíků, antilop. Zvláštním druhem je buvolí useň, která má jedinečnou hrubou strukturu.
Vašeta je jemná štípenka s vyráženým safiánovým vzorem (safián je druh lesklé barevné usně).
Kožešiny jsou kůže savců se srstí, na rubu vyčiněné. Získávají se ze zvířat žijících divoce, ze zvířat domácích nebo ze zvířat chovaných pro kožešiny. Nejcennější jsou kožešiny ze zvířat žijících divoce v drsných severských krajinách. Z kožešin domácích zvířat se k potahování čalouněného nábytku nejvíce používají teletiny.
Hověziny – jsou kůže, získané většinou z domestikovaných zvířat (tur domácí), pouze malá část pochází ze žijících zvířat ve volné přírodě, jako je buvol, bizon, zubr, tur apod. Tuzemské hověziny se dělí na jalovičiny, kraviny, býčiny a volovice. Jalovičiny a volovice jsou kůže mladého dobytka a patří k nejlepší koželužské surovině. Kůže je plná, vlákna jsou hustě propletená, většina plochy je jadrná, hustota vaziva je stejnoměrná a boky jsou malé. Výhodou je poměrně velká plocha získané usně, která umožňuje zpracovávat i velké střihové dílce potahu čalouněného výrobku. Kraviny jsou kůže staršího dobytka, mají řidší vazivo a velké plochy boků.
Teletiny – jsou kůže telat nebo mladého skotu. Vyznačují se stejnoměrnou hustotou vaziva a jemným lícem, jsou vyhledávanou koželužskou surovinou. Jsou menší a jemnější než hověziny. Jejich cena je vysoká a užívají se především na luxusní výrobky.
Vepřovice jsou kůže, získané z vepřů nad 40 kg hmotnosti. Získávají se ze zvířat ve formě kruponů nebo v celých kůžích. V tuzemsku se zpracovávají zejména půlky. Vepřovice mají výraznou lícovou kresbu. Protože dost často dochází při odstraňování štětin k poškození líce, zpracovávají se nejvíce na nubukové usně. Vepřové usně se užívají zejména na sedáky a opěráky židlí jako nosný prvek, popřípadě čalounění stolových desek, apod. Krupon usně je jadrný, krajiny jsou řídké. Škára nemá retikulární vrstvu (pouze papilární). Typické jsou znatelné otvory po štětinách. Po hovězině je to nejběžnější kůže. Má podobně široké využití jako hověziny. Omezením pro výrobu jsou menší plochy usní.
Skopovice a jehnětiny jsou více významné pro kožešnický průmysl, jako koželužská surovina jsou poněkud prázdné a mají malou pevnost. Používaly se ve formě kožešiny na čalounění volných polštářů, popřípadě opěráky židlí. Využití na sedací nábytek bylo hlavně pro nestandartní výrobky.
Podle povrchové úpravy lze dělit useň:
Useň bez úpravy je přírodní nebo barvená neapretovaná useň se zachovanou kresbou líce.
Useň s přírodním lícem může nebo nemusí mít povrchovou úpravu. Původní líc, který se objevuje po odloučení pokožky, není odstraněn, tj. kresba líce zůstává zachována.
Useň s broušeným lícem je useň s jemně vybroušeným lícem upraveným krycími apreturami, hladká nebo tlačená.
Oboustranně upravená useň je chromitá nebo kombinovaně činěná, upravená tak, aby byla použitelná z lícové i rubové strany.
Hladká useň je s přírodním nebo broušeným lícem, bez umělé kresby na líci, v lesklém nebo matovém provedení.
Tlačená useň je s umělou kresbou na líci (vlysem), v lesklém nebo matovém provedení, jednobarevná nebo vícebarevná. Tato úprava se používá zejména pro štípenky.
Useň s vlasovou úpravou je jemně broušená od rubu (velur) nebo jemně broušená od líce (nubuk), s kratším nebo delším vlasem.
Matová useň je useň s matným lícem.
Useň se stahovaným lícem je speciálně činěná useň s výraznou lícovou kresbou, lesklá nebo matová, s transparentní nebo polotransparentní úpravou.
Useň s krycí pigmentovou úpravou - povrchová úprava usně je provedená apreturou obsahující krycí barviva (koželužské pigmenty), apretura zakrývá líc usně. Tuto úpravu mají mj. štípenky. Pokud je lícová kresba částečně zachovaná, jedná se o lehkou krycí pigmentovou úpravu.
Useň s lakovou úpravou má krycí pigmentovou povrchovou úpravu a následný přestřik lakem.
Useň s transparentní úpravou má povrchovou úpravu líce provedenou průhlednou, popř. obarvenou apreturou. Tato úprava zachovává a zdůrazňuje kresbu líce, nezakrývá vady a znaky kůže.
Useň s polotransparentní úpravou má povrchovou úpravu líce provedenou kombinací krycí pigmentové a transparentní úpravy. Kresba líce je částečně zachována.
Useň s lehkou transparentní úpravou, kde její líc není zakryt běžnou fixační vrstvou úpravy. Na povrchu usně jsou znatelné všechny přirozené povrchové vady a znaky líce. Aplikací vhodných přípravků je na vzhled i na omak dosahováno speciálních efektů.
Useň se záměrně stíranou úpravou má úpravu líce nejméně ze dvou různě zabarvených vrstev apretury. Setřením vrstev při výrobě zůstává viditelná střední nebo základní vrstva apretury.
Povrstvená useň má na povrch nanesenu nebo připojenu vrstvu o tloušťce větší než 0,15 mm, ale menší než je třetina celkové tloušťky usně.
kožní klih – je lepidlo, které se vyrábí vyluhováním vyčiněných i nevyčiněných kůží a kožních odpadů teplou vodou. Získané vodní výluhy se zahustí, ochladí a suší. Je to směs glutinu a menšího podílu vedlejších zplodin. Kožní klih má žlutou až tmavohnědou barvu. Výsledný produkt jsou granuláty nebo prášek. Před vlastní aplikací se máčí a ohřívají. Tato lepidla mají velmi krátkou otevřenou dobu lepení (do 1 minuty), proto musí být lepení rychle provedeno. Nános se provádí převážně ručně. Teplota prostoru, kde se lepí, musí být v rozmezí 24 o až 28 o C, aby lepidlo nerosolovatělo. Používá se na lepení textilu, usně nebo pěnové pryže na dřevo, také se užívá na zpevnění střižné hrany textilie na spodní ploše paddesek židlí. Lepený spoj je pevný.