Doba sporu idealismu a racionalismu, vzniku monarchií a nového dělení Evropy.
Renesanční individualismus a materialismus otřásl postavením církve, která nebyla schopna reagovat na nové objevy a sociální očekávání společnosti. V 17. století je ale již katolická církev připravena obnovit řád a duchovní život ve společnosti. Výkonným nástrojem „normalizace“ byli školení Jezuité a Dominikáni a nové ideologické formy umění, které využívaly pompéznost italského manýrismu. Filosofií baroka bylo nadřazení ideje nad materií, kterou může Bůh libovolně měnit a přetvářet. Duchovní otec idealistického baroka Ignác z Loyoly pravil: „Účel světí prostředky“ a baroko se stalo agitačním stylem doby. Během Třicetileté války se podařilo potlačit renesanční individualismus a stabilizovat společnost v novém, přísně hierarchickém systému, který byl označen jako monarchie.
Hlavní události doby:
Po bitvě na Bílé hoře začala třicetiletá válka. Po válce české následovala válka falcká, dánská a švédská. Francie byla oficiálně na katolické straně a úspěšně těžila ze svého postavení vítězící mocnosti. Generalissimus Valdštejn v bitvě u Nördlingenu přivedl císařská vojska k rozhodujícímu vítězství a Habsburkové ovláli celou střední Evropu. Švédové byli zatlačeni až k Baltu. Francouzský kardinál Richelieu si ale uvědomil nebezpečí převahy Habsburků v Evropě a spojil se se Švédy. Válka náboženská se změnila na válku politickou. Tento politický krok přivedl Francii k triumfu vítěze a k pozici vůdčí zemí Evropy.
Druhou charakteristikou období baroka byla snaha soustředit absolutní moc do rukou panovníka. Tyto snahy podmínily rozdílný vývoj dějin Francie a Anglie a významným způsobem ovlivnily i hmotnou kulturu Evropy. Francie upevnila monarchii Ludvíka XIV., ale anglický Karel I., Stuart zaplatil za tuto snahu hlavou. Anglie se stala Cromwellovou republikou, v níž fundamentalističtí puritáni nastolili teror mravní askeze a výrazně ovlivnili hmotnou kulturu Anglie. V Anglii začala buržoazní revoluce.
Švédsko bylo přední evropskou mocností pod vedením krále Gustava Adolfa. Po jeho smrti rostla mocenská úloha Ruska Petra Velikého a Pruska, kde se ujal vlády Fridrich Vilém I. a započala éra pruského militarismu. Španělsko ovládli katoličtí fanatici, vládla inkvizice a nastal postupný úpadek země.
Konec baroka provázel spor o následnictví na španělském trůně mezi Habsburky a Francií po vymření španělské větve Habsburků. Válečný konflikt probíhal v letech 1701-1714 bez jednoznačného vítěze. Francie získala Španělsko, Habsburkové Itálii. Na konci baroka začalo důležité koloniální soupeření mezi Anglií a Francií v severní Americe.
Společnost a její styl:
Během válek zpustla města, zanikala řemesla, obchodní styky byly zpřetrhány, italská města ztratila svůj význam a středisko světové moci se přestěhovalo do Francie, která měla vedle Španělska z války největší prospěch. Po válce Francie Ludvíka XIV. zaznamenala největší rozkvět, který byl podpořen zavedením merkantilismu (ochranářská cla). Jiný svět vytvářelo měšťanské bydlení protestantských zemí (Holandsko, Anglie, severní Německo), kde stále vládla praktičnost renesance. Na území katolických zemí pokračovalo úsilí o potlačení individuality jedince, která byla tak příznačná pro dobu renesance. S tímto záměrem vznikaly povinné uniformy lokajů, úředníků a povinnost nosit paruku. Člověka si bylo možno snáze podrobit, pokud byl postaven před impozantní symbol moci. Proto byl styl baroka monumentální a hrozivý jako bouře. Opakem byla Anglie, která odmítla monarchii a utvářela styl puritánského baroka. Francie oslavovala osobní úspěch pompézností, anglické baroko diktovalo skromnost a střídmost.
Zdobení a ornament baroka:
Válečná doba se po roce 1648 začala stabilizovat. Nové monarchie potlačily svobody jednotlivce a nastolily přísný hierarchický řád. Baroko uchopilo floristické symboly renesance jako nicotný projev hmoty nesouměřitelný s vůlí boží, která může materii z moci stvořitele přetvářet, deformovat a drtit. Lidské slabosti se v baroku staly před vše vidícím božím okem nepřípustné a trestné. Moc boží zastoupená církví ovlivnila dokonce intimní prostor člověka, neboť i zde byl květinový motiv barokně přetvářen.
Atmosféru baroka bylo zřetelně cítit z atmosféry kostelů, které plné vážné důstojnosti působily na všechny lidské smysly - barvou, tvarem, světlem, stínem, hudbou i vůní. Renesanční střídmost antiky byla nahrazena světem ilusí a náboženských vidin. Ornamenty plné dynamiky, stylizovaných úponků a stočených volut doplňovaly rozšklebené tváře zla, které se střídalo s dobrem a biblickými výjevy.
Renesancí zachovaný florální motiv baroko razantně přetváří a stylizuje v přísné osové souměrnosti. Baroko agitačně zdůrazňuje moc boží nad přírodou a nadřazenost přísného řádu nad jednotlivcem. Řád je ztělesněn osovou symetrií, která je pro baroko chost ovládl přísný řád a monumentální, přetvořené nebo stylizované přírodní motivy (boltec aj.), které deklarovaly moc monarchie a svaté inkvizice. V intimním prostoru středních vrstev a venkova zůstává ale pevně zakotven milý naturální květinový motiv. U nás byl lidový styl označován jako selské baroko.
Barokní motivy zdobení:
Obr. 1: zdroj SPELTZ, A. Der Ornamentstil
Bydlení baroka:
Bydlení baroka (vyjma chudiny) lze rozdělit do dvou skupin. Jednou bylo bydlení a nábytek vládnoucí šlechty, reprezentovaný dvorem Ludvíka XIV., druhou bylo bydlení svobodných hanzovních měst Německa a Holandska. Ve stavebnictví francouzského baroka se začal prosazovat klasicistní směr architekta Paladia. Ve střední Evropě dominovalo dynamické baroko (Dientzenhoferové aj.). Nábytek feudální elity byl zpravidla symetricky zakomponován do architektury místnosti, kde je vázán přísným ceremoniálem interiéru.
Způsob života měšťanstva byl inspirován způsobem života vyšších stavů, ale neopouštěl domácí tradice a protestantskou filozofii, kterou bylo měšťanstvo v opozici proti vládnoucí vrstvě. Vroucnost k bohu a počestná mravnost byla v protestantských zemích deklarována obrazy svatých viditelných volným průhledem oken bez záclon. Protestantské pojetí víry přispělo nejen k vstupu obrazů do prostor bytu, ale udrželo si tuto tradici i v současnosti.
Zámecké stavby:
Ve stavební architektuře se uplatňovaly dva základní směry:
klasický (navázal na Paladia) - střídmé, později tzv. klasicistní baroko Francie
barokní (navázal na Michelangela)- Dientzenhoferové, Fischer z Erlachu, J. B. Santini, aj.)
francouzský park – upravený, přísně symetrický zahradní prostor
anglický park – mírně stylizovaný výkroj reálné přírody
Městské stavby:
Stavby se obracely šířkou do ulice, mansardová střecha vytvořila obytné podkroví (arch. Mansard), před domem byl prostor pro příjezd kočáru. Protestantské země zachovávaly hloubkový trakt domu. Prosvětlení interiéru prosklenými rastrovými stěnami a rozptýleným světlem, silně ovlivnilo holandské malířství.
Zámecký interiér:
V pozdním baroku vládne enfiláda dveří – průchod je veden v gradující posloupné důležitosti směrem ke společenskému sálu.
Strop - omítaný zdobený malbou a štukami, zlacení,
Stěny - obrazy, štuky, gobelíny, látkové tapety,
Podlaha - parkety, vykládání dřevy, dlažba,
Doplňky - kachlová kamna ustupují porcelánovým, porcelán je vyráběn od r. 1710
Měšťanský interiér:
Jídelna - mohutný stůl s látkovým přehozem, židle byly u stolu jen při jídle, jinak u zdi.
Ložnice - látkový baldachýn, proutěné koše na prádlo, paravány, toaletní stolek, židle
Kuchyň - cihlová kamna s železným plátem (sporák), rozvoj vaření info s kastroly
Komory - ukládání šatstva, tyč na šaty, skříně, truhly (ložní prádlo)
Haly - ovládají skříňové Schappy u schodiště a sloužily pro reprezentaci majitele
Koupelna - v protestantském světě samozřejmá, v Holandsku pro přísnou čistotu při výrobě sýrů nezbytná. Obecně byla ale hygiena baroka velmi nízká
Nábytek období baroka:
Nábytek byl v tomto období oceňován více než malba a plastiky. Barokní nábytek byl již v první pol. 17. století vyráběn podle výkresů (sbírky berlínské knihovny). Styl Ludvíka XIV. ztělesňuje tmavý elegantní nábytek vrcholného baroka. Rovné nábytkové linie byly ladně spojovány křivkami, doplněnými nádhernými marketeriemi, jejichž tvůrcem byl ebenista André Charles Boulle (1642–1732). Jeho ebenový, později ořechový nábytek, který byl zdoben zpočátku dýhovými květinovými intarziemi a později želvovinovými marketeriemi, vytvořil vrchol nábytkářské tvorby Evropy. U bohatých měšťanů sloužil nábytek rovněž k prezentaci úspěchu a vévodil halám majitelů domů.
Povinnost značit výrobek byl všeobecnou povinností. Výjimkou byly královské dílny v Louvru s ebenisty [ébeniste], kteří tvořili skříňový nábytek a chaisieres [šézié], „židličkáři“ - čalouníky. Největším přínosem byla Boullova technika marketerie. Kromě této techniky byla často používána plastická řezba, prostorová řezba, různé plastiky a zejména zlacení. Dalšími zdobnými technikami baroka byla malba, různé tmelové a kombinované techniky, taušírování a inkrustace (chebská technika) nebo renesanční Pietra Dure aj.
Proměny nábytku období baroka:
šatní skříň s tyčí – podmíněna novou módou těžkého španělského kroje
kabinetní skříň – sekretář na podnoží, často se šikmým, přechodovým psacím dílem
komoda – nízká skříňka se zásuvkami
mincovní skříňka – malý trezor
toaletní stolky – s plátěným přehozem pro líčidla (toile = plátno), odtud dnešní název
ušák – zpovědní křeslo bohatých patriotů, které navštěvoval kněz doma (ucho kryje tvář)
fauteil – křeslo s bočními opěrkami, loketníky ustupují o 1/3 z důvodu „obruče“ šatů
sloupové hodiny – monumentalizované na podstavci, v proporci k nábytku místnosti
canape – pohovky v pracovnách pro lehký odpočinek
Materiál a konstrukce:
Pro nábytek barokní elity bylo typické dýhování, které umožnilo zakrýt konstrukční spoje a tvarování ploch ze spárovky. Účelem byla plasticita povrchu nábytku, která byla zdůrazněna lesklými šelakovými laky. Postupný odklon od ebenu k používání ořechových dýh byl pak určující nejen pro konec vlády Ludvíka XIV., ale i pro období regence. Barokní nábytek byl monumentální a mohutný. Stoly byly robustní, skříně přetvarované a příborníky, či kabinetní skříně velmi vysoké. Židle byly zdobeny tordováním a převýšenými opěradly s obloukovým zakončením. Hodiny srovnávaly proporci s nábytkem podnožím.
Čalounění zvýšilo materiálovou konstrukci z přírodních materiálů, která se od renesance nemění. Zámořský obchod výrazně zlepšil dostupnost klasických materiálů a čalouněný nábytek se tak stal dostupný i bohatému měšťanstvu. Docílení trvanlivého tvaru čalounění bylo realizováno nejen vývojem vycpávkových materiálů a propracováním systému vrstvení, ale i vzájemným propojováním materiálů prošíváním. Žíně se po stáčení do copů staly přirozeně nakadeřené a zlepšila se jejich pružicí schopnost. Pro jejich aplikaci do výrobku se musely copy rozcupovat, rozvláknit a ukládat ve vrstvách. Žíně se vsunovaly do předem připravených podstehů, které se následně zatáhly nebo se prošívaly s pomocnými textiliemi. Tímto postupem byl vytvářen pružný systém, který zlepšil funkční vlastnosti čalouněného nábytku. Systém prošívání s plátěnými nebo jutovými textiliemi modeloval vycpávky a zpevňoval je do požadovaného trvanlivého tvaru. Vyvíjelo se vysoké čalounění, jehož hrany jsou zvednuty vysoko nad luby. Toho bylo docíleno tvárným obšívaným ohraničením, tzv. „purlé“ (bourelet). Současně se vyvíjel i popruhový základ, který zlepšoval pružení skladby. Baroko bylo také vrcholem techniky ozdobného přibíjení. Látky pro čalounění se od pozdní renesance zásadně neměnily, charakteristické byly bohatými výšivkami a gobelínovými vzory.
Hlavní znaky nábytku:
- monumentalizace
- tmavá důstojnost
- zlacení
- dynamika ploch
- vysoký lesk
- ukončení podnoží koulí
- balustry a tordování
- podnoží ve tvaru „s“
- prohnutí vrchu opěradla do oblouku
- marketerie, basreliéf, malba
- povinnost nábytek značit
Obr. 2: Postel a židle 17. století, zdroj Klatt, E.
Obr. 3: Závěsná skříňka a stůl 17. století, zdroj Klatt, E.
Zdobné techniky barokního nábytku
Boulleho technika marketerie
Princip spočíval ve slepení dvou až tří materiálů teplým klihem - často želvovina, cín a mosaz. Po slepení se pomocí kovové strunky vyřízl požadovaný ornament. Pak se destičky ve vlažné vodě odlepily, vzniklé negativy a pozitivy řezby se vzájemně kombinovaly do složitých ornamentů. Po složení marketerie bylo do jejího povrchu provedeno jemné gravírování (rytí) velmi jemného ornamentu. Po skončení práce se marketerie vložila do základního pásu dýhy, v němž byla nalepena teplým klihem na dřevěný povrch nábytku. Nejvíce byla ceněna prima versa, jejímž základem byla želvovina, do které se vkládal ornament z cínu nebo z mosazi. Když základ tvořil cín - seconda versa, byla-li základem mosaz - tercia versa. Součástí marketerie byly jemné bronzové plastiky, které měly chránit marketerii. Trvanlivost marketerií nebyla velká, kostní klíh neodolává mikroorganismům a tvarovým změnám materiálu při měnící se vlhkosti. Marketerie se uvolňovaly od podkladu, jejich oprava byla obtížná, a proto je nábytek s dochovanými marketeriemi velmi cenný.
Chebská technika
Je inkrustací povrchu nábytku kombinovanou s řezbou. Barevně odlišné dřevo bylo vkládáno do podkladu, který převyšuje podklad a v něm byla provedena plastická řezba. Do tohoto dřeva pak bylo vloženo další, jinak barevné dřevo (též mořené) a znovu reliéfované. Inkrustací vznikaly obrázky s náměty krajiny, architektury nebo s žánrovými výjevy. Chebskou technikou byly zdobeny menší sekretáře, šperkovnice, pažby, tabatěrky aj. předměty.
Malba nábytku
Malba byla ovlivněna uměním Orientu, zejména čínskými a japonskými náměty. Nábytek byl malován olejovými barvami, námětem byli ptáci, květiny, stromy, zvířata. Tyto malby byly označovány jako japonerie. Před olejovými obrazovými barvami se používaly barevné hlinky pojené klihem nebo želatinou. Tato technika byla používána u lidového nábytku a odrážela obrázky denního života vsi, výjevy svatých a zejména stylizované rostlinné motivy na plochách truhel a skříní.
Tmelová technika
Byla převzata z Japonska a spočívala v zaplňování lineárního vrubořezu (v tmavém lakovém podkladu) kontrastním křídovým tmelem. Používán byl i stříbrný amalgámový tmel, který byl často používán na místo taušírování info. Kresbu tvořily různě proplétané barevné linky doplňované inkrustacemi. Po ukončení práce byl povrch jemně přebroušen a pokryt průhledným čirým šelakovým lakem.
Taušírování
Bylo vykládání dřeva stříbrným drátkem. Drátek byl v průřezu kónický a zatloukal se do lehce naříznutého dřeva. Tloušťka drátu se střídala, aby ornament byl výraznější. Často se vtloukaly na místo drátu i kousky stříbra, někdy byla použita i kost. Ornament je označován jako nitkový. Lineární ornament byl rostlinný a doplňoval inkrustace aj. techniky.
Technika Pietra Dure
Byla dekorativní práce zhotovená z drahých kamenů a polodrahokamů formou vkládaných destiček, sestavených do vzorů. Tato technika vznikla v 16. století ve Florencii (na dvoře Medici) a byla používána zejména pro vykládání stolových desek a kazet pro šperky.
Zlacení
Nejvíce používaná zdobná technika baroka. Zlacení či pozlacování se oddělilo od malířství a nábytkářství jako samostatná profese (zlacení ryzím plátkovým zlatem, zlacení žloutkové, zlacení s patinou. Vysokého lesku se dosahovalo leštěním zlata na polimentu info).
Kombinované techniky
Techniky se používaly při zdobení povrchů nábytku jako kombinace inkrustace, tmelové techniky, techniky benátské mozaiky s intarzií, lakové techniky se zlacením aj. Velmi jemná kombinace je patrná na japonských skříňkách zdobených inkrustací, tmelovou technikou, malbou a řezbou inkrustovaných figur ze dřeva, kosti a drahých kamenů. V lidovém nábytkářství se kombinovala často malba s řezbou.
Typologie nábytku baroka:
Kabinetní skříně zatlačily klasickou renesanční skříň do měšťanského obydlí a staly se charakteristickým reprezentativním kusem nábytku baroka Ludvíka XIV. Kabinetní skříň byla vyzvednuta na vysoké podnoží tvořené karyatidami a tordovanými sloupky. Později byl kabinet utvářen sešikmeným psacím prvkem nad spodní částí, na níž byl sekretář, což vytvářilo mohutný nábytkový korpus. Skříň obsahovala řadu drobných zásuvek pro ukládání psacích potřeb, korespondence, šperků a drobných doplňků. Čela zásuvek byla bohatě zdobena marketerií, malbou, kombinovanými technikami, doplňovaná bohatým zlacením a plastickými renesančními prvky (pilastry, římsy, profily). Vrcholu dosáhly Boulleho kabinetní skříně, u nichž je podstavec proveden formou stolu. V období rokoka kabinety ustoupily a naposledy se do módy vrátily v raném klasicismu Ludvíka XVI. a Marie Antoinetty.
Knihovny byly novým kusem polovysokého nábytku s otevřenou horní částí s policemi pro ukládání knih. Horní část byla uzavřena dvoukřídlovými dveřmi se skleněnou výplní. Tento nábytek byl soustředěn na univerzitách, v klášterech, nebo v pracovnách feudálních myslitelů a vzdělanců.
Mincovní skříňky byly velmi zdobeným kusem nábytku. Nízké skříňky byly uzavírány dveřmi s oboustrannou bohatou výzdobou (malba, marketerie). Za dveřmi byly ploché zásuvky pro ukládání mincí. Skříňky byly malými trezory a mistrovskými díly ebenistů.
Komoda byla nízká skříňka bez dveří se zásuvkami. V zásuvkách se ukládalo prádlo, předměty denní potřeby, listiny aj. Vnitřní prostor zásuvek byl členěn podle rozměrů ukládaných předmětů, čela zásuvek byla bohatě zdobená. Přední stěna komody byla prodloužena kartuší tabliers (zástěrkou).
Postel nadále vévodila prostoru interiéru, podřízena reprezentativní funkci. Lůžko bylo doplněno drahými textilními závěsy, které byly upevňovány na dřevěném rámu baldachýnu, neseném balustrovými nebo tordovanými sloupky. Těžké, vnější závěsy lůžka byly tmavší, a bohatě vyšívané, naopak závěsy vnitřní byly světlé a lehké. V následující době rokoka přední sloupy mizí a baldachýn zůstal jen v hlavové části lůžka.
Pohovka canape byla lehkým lůžkem nebo spíše čalouněným odpočívadlem, jehož „předkem“ byl renesanční gauč couch a v odpočivné křeslo fauteil. Tato barokní pohovka byla předchůdkyní slavné chaise longue, která se poprvé objevila v pozdním baroku a typická byla zejména pro období rokoka.
Sedací nábytek byl monumentální, robustní konstrukce s pevným čalouněním. Vysoké opěradlo bylo obloukovitě ukončeno. Sedací nábytek salonů tvořil fauteil, pohodlné křeslo, pohovka, židle a taburety. Dalším vybavením interiéru byly židle bez loketníků, čalouněné taburety a ceremoniální stoličky. Charakteristickým znakem barokních židlí byly tordované (stáčené) součásti. Loketníky byly mírně prohnuty a opatřeny malými polštářky manchette a ukončeny barokní volutou. Pro čalounění byl použit samet, brokát a hedvábí. Ve Francii vznikly domácí zpovědní křesla s uchy pro zakrytí tváře zpovědníka. Z tohoto křesla se pak vyvinul známý anglický ušák, který byl oblíbeným křeslem chladných hal vytápěných krbem, pro dobrou tepelnou pohodu sedícího.
Stoly byly chloubou ebenistů a získaly velký společenský význam. V raném baroku měly stoly rovné balustrové podnoží, které bylo v později nahrazeno mírně prohnutými nohami. Stoly měly plát zdobený intarziemi, luby zdobila marketerie a prodloužená kartuše tabliers. Prohnuté nohy byly ve spodní části často spojovány konzolovými úhlopříčnými trnožemi. Oblíbené byly stoly upevněné jednou stranou ke stěně, druhou podpíraly dvě prohnuté nohy. Nad stolem bylo v salonech umístěno zrcadlo, které opticky zvyšovala počet vystavených vzácných předmětů. Konzolové stoly byly i v sálech mezi zrcadly, jako výstupek ze zdi.
Psací stoly byly na konzolovém podnoží vybavené sklápěcí uzavírací deskou a postranními zásuvkami. Kromě psacích stolů se objevilo velké množství různých typů hracích, odkladních a speciálních stolků.
Toaletní stolek nesl název od plátna (toile), které na něm bylo prostřeno pro „neceser“ sloužící ke krášlení dam. Toaletní stolek byl doplněn zrcadlem a vybaven přihrádkami a zásuvkami. Oblíbený byl v klasicismu, kdy bylo ke stolku připevněno výkyvné zrcadlo a získalo název psycha.
Nábytkové hodiny byly zpravidla sloupové, aby byly s ostatním nábytkem v proporci. Stojany hodin měly tvar hermy a byly zpravidla umísťovány vedle kabinetní skříně v pánském kabinetu. Jednoduchý podstavec byl někdy doplňován i figurálními motivy.
Barokní nábytek Francie a Německa:
Obr. 4: zdroj KAESZ, G., Möbelstile
Obr. 5 zdroj KAESZ, G., Möbelstile
Barokní nábytek Anglie:
Obr. 6: zdroj KAESZ, G., Möbelstile