NIS
Nábytkářský informační systém

RENESANCE


Tématem doby byla bohatá Itálie, racionalismus, materialismus a reformace církve.

Renesance (rinascimento – znovuzrození) byla podmíněna prosperitou italských měst, opřena o kapitál a poznatky získané ze styku s Orientem. Humanistické hnutí se z Itálie rozšířilo na sever, kde nemělo již povahu světskou, ale spíše náboženskou. Prvotním impulzem ekonomického rozvoje renesance přístavních měst byla realizace křižácké válečné kořisti, kterou vystřídala humánnější forma, obchod. Dějinnou paralelou byl úspěšný rozvoj západu Evropy podmíněný přílivem bohatství z Nového světa v 16. století. Podmanění Byzancie roku 1453 Turky přineslo do Florencie knihovnu a spi­sy staré řecké kultury. Příliv vědění umocnil další rozvoj renesance v období italského manýrismu.

 

Významné události:

Určujícím faktorem byly na počátku renesance snahy o ovládnutí bohaté Itálie. Tento spor byl veden mezi Francií a Habsburky. V první fázi války byl úspěšnější František I. (v jeho službách byl i Leonardo da Vinci), ve druhém období se prosadili Habsburkové, kteří ovládli většinu Evropy. Anglie se postavila proti papeži i Habsburkům (Karel V.) z osobních důvodů. Důvodem byla láska Jindřicha VIII. k Janě Boleynové. Nutnost rozvodu s jeho ženou Kateřinou vyústila k založení anglikánské církve, jíž se stal hlavou a rozvod si povolil. Jindřich ve snaze zajistit Anglii mužského následníka dal popravil dvě manželky (celkem měl šest žen). Po jeho smrti na anglický trůn nastoupila protestantská Alžběta (dcera popravené Jany Boleynové), která z Anglie vytvořila významný stát. Náboženské spory a obavy o osud Anglie přiměly Alžbětu k popravě skotské katolické královny Marie Stuartovny, jejíž syn Jakub (protestant) se po smrti Alžběty stál králem a na anglický trůn usedli Stuartovci.

 

Doba renesance byla po Tridentském koncilu r. 1545 spojena s náboženskými válkami katolíků a protestantů. Vznikla Protestantská unie a Katolická liga. Po prvních náboženských válkách byl pod tlakem úspěšných protestantů vyhlášen r. 1555 náboženský smír, který zněl: „čí půda toho náboženství“. Katolická strana se ale nevzdala svého nepřátelství a po krvavé Bartolomějské noci byl spor znovu eskalován. Francie, v níž byl ediktem nantským zaručena svoboda hugenotům, usilovala o omezení moci Habsburků v Evropě.  Rovnováhu Evropy měla zajistit proměna Českého království v baštu protestantského hnutí. Jindřich IV. byl ale zavražděn a jeho projekt Francie opustila. Tento moment bohužel unikl Českým protestantským stavům, které pokračovaly v převzetí moci. Bitva na Bílé hoře pohřbila ambice českého království, zahájila Třicetiletou válku a úpadek Čech i Moravy.

 

Společnost a její styl:

Doba velké nestability a společenských proměn. Hmotný rozvoj společnosti nastolil první buržoazní vztahy, individualismus a materiální racionalismus. Církev nebyla schopna adekvátně reagovat na nové objevy racionalistů a zmítána korupcí ztrácela svoji společenskou prestiž a ekonomickou moc. Ústup víry a duchovního života vedl církev k hledání nových forem učení, na nichž se ale nebyla schopna shodnout. Došlo k rozštěpení církve na protestanty a katolíky. Protestantům se podařilo spojit nová očekávání společnosti s vírou a jejich učení se stalo přístupnější a srozumitelnější. Katolíci se naopak snažili přísností obnovit církevní a duchovní hodnoty ve společnosti. Agitační deklarace moci boží nad podřadnou materií měla nadřadit idealismus nad ďábelský racionalismus. Součástí katolického projektu bylo nejen spirituální a emotivní pojetí víry, ale i postupné potlačení individuality člověka pomocí dogmat a nově vznikajícího stylu baroka. Významným argumentem církve byly morové rány a pohlavní nemoci, které byly božím trestem za hříšný život společnosti odvrácené od milosti boží. Spor idealismu a racionalismu provázeného materialismem se proměnil na spor protestantů s katolíky, který vyústil v náboženských válkách. Pokračující spory se proměnily na válku třicetiletou, která ukončila renesanci.

 

Zdobení a ornament renesance:

Velikost božího řádu vládla tvrdě nad svobodou a lidskými slabostmi, což logicky vedlo k společenskému nesouhlasu a vyústilo v reformní renesanci. Renesance neopouštěla rostlinný motiv, naopak jej monumentalizovala, jako opozit vůči postoji katolické církve k objevům a přírodním zákonům. Vedle něj pak postavila vůči přísnému kříži antický ideál člověka, připouštějící a zpočátku tolerující jeho slabosti. To se ale s puritánskou fundamentalistickou askezí změnilo. Gotické zdobení spojené s feudálním systémem a nadvládou státu nad jednotlivcem bylo nahrazeno antickými motivy. Antika deklarovala novou, svobodnější společenskou doktrínu racionalismu a materiálních hodnot života. Doba sociálních proměn byla provázena novými postoji a svobodnějším postavení jednotlivce ve společnosti. Nová individualistická společnost se identifikovala s antickým racionalismem a odmítla dosavadní systém idealistických hodnot a společenské hierarchie. Vzdělaní mecenáši investovali do renesančního umění, které se přihlásilo k odkazu občanů římské republiky a spravedlivějšímu uspořádání společnosti. Předlohou novým vzorům byly řecké a římské motivy zdobení, v němž se významně uplatňovala svoboda ducha, bádání a společenské „rovnosti“. Zdůraznění přirozenosti bylo protikladem scholastismu. Rozhodujícími prvky nové renesanční společnosti se staly antické motivy, které dominovaly na prestižních artefaktech a světských stavbách. Aplikace ornamentů a zdobných technik byla ovlivněna i novými výrobními prostředky. U nábytku docházelo k zjednodušování tvaru vyvolané potřebou jeho širší dostupnosti. Ve zdobení převažoval lineární, pásový ornament, doplňovaný různými zdobnými technikami (zlacení, malba, laky, tmely, intarzie, inkrustace).

 

 

Renesanční klasické motivy zdobení:

           

 

Obr. 1: zdroj SPELTZ, A. Der Ornamentstil

 

Renesanční rostlinné motivy zdobení:

 

 

   Obr. 2: zdroj SPELTZ, A. Der Ornamentstil

 

 

Bydlení renesance:

Chodby zámeckých staveb byly nejprve situovány do zastřešeného arkádového prostoru dvora, v chladných oblastech byl průchod mezi pokoji u oken, měšťanské bydlení zvýšilo gotický dům o další patro. V Nizozemí se dům rozvíjel do hloubky traktu, který byl prosvětlován rastrovými skleněnými předěly. Vznikající tlumené (měkké světlo) inspirovalo holandské renesanční malíře.

 

podlaha           - jih: kámen, dlažba, mramor

                       - sever: dlažba, dřevěná palubka, parketa, koberec

stěny               - omítka, obklad dřevem, gobelín, látkové a první papírové tapety

strop                - rovný trámový, kazetový – vykládaný a malovaný

                       - omítaný s první štukovou výzdobou (geometrické obrazce)

 

Sakrální stavby vznikaly v renesanci ojediněle, převážně jen v Itálii (u nás Brtnice u Jihlavy). Nápadný byl rozvoj světských staveb (městské paláce, letohrádky, lázně, mlýny, vodárny, pivovary, nalezince, vily apod.). Doba ambicí člověka s omezením vlivu státu a církve ve společnosti byla provázena antickými motivy.

 

 

Nábytek renesance:

V prvním údobí renesance se na rovinný gotický povrch ná­bytku přenášely stavební prvky antiky – římsoví, pilastry apod.  Na povrchu dominovala plastická řezba provedená v hnědočerveném odstínu dřeva, převáž­ně ořechu napuštěného fermeží. Plochy nábytku byly dopl­ňovány intarzovanými pásy, které s jemnými lištami členily na plochy v pravo­úhlém rastru. Od středověkého nábytku se renesance výrazně odlišovala pásy antických motivů.

 

V druhém období renesance došlo k obohacování dřeva jinými materiály a tyto zdobné techniky začaly dominovat. Plasticitu ploch střídala plošná zdobnost intarzií. Plochy zdobily pilastry, římsové, balustrové podpěry, karyatidy. Povrch nábytku byl zdoben malbou, zlacením, vykládáním a intarzií. Zdobné prvky byly stále bohatší a plastičtější, nábytek přes období italského manýrismu směřoval k baroknímu výrazu.

 

U nábytku byla patrna rozdílná tvorba jednotlivých regionů Evropy. Jih přenášel plasticitu na povrch nábytku, sever naopak zachovával gotickou plošnost. Zatímco jižní oblasti (Francie, Švýcarsko, Špa­nělsko, jižní Německo) velmi rychle přejímaly nový sloh, země severu (Holand­sko, Belgie, severní Německo, Skandinávie, Anglie) se přizpůsobovaly novým proudům jen zvolna.

 

Proměny nábytku:

První období renesance u nábytku aplikovalo polo plastické řezby, které byly ve druhém období nahrazeny pásy antických ornamentů. Třetí období utváří manýrismus a přechod k baroku.

 

1) období

                        Plošné konstrukce doplňované antickou tektonikou (římsy, pilastry)

                        Plastická řezba – antické motivy (herma, figurální plastika, chiméry)

2) období

                        Intarzované pásy, jemné lišty – pravoúhlý rastr

                        Obohacení dřeva novými materiály, kanelování pilastrů

                        Zdobení malbou, intarzií, inkrustací, lakovými a tmelovými technikami

3) období

                        Plastické zdobení podnoží – balustry, kariatidy a počátek zlacení

 

 

Novinky nábytku:

Nejvýznamnějším a nezdobnějším kusem nábytku byla postel, která byla součástí obytné místnosti. Novinkou byla skříň s policemi, které sloužila k ukládání písemností a knih. Objevily se první sekretáře s výklopnou deskou pro korespondenci. Běžné jsou již psací stoly. První hygiena stolování vytvářila credenzu. Tato skříň na vysokých nohách byla vy­bavena nádobou na použité nádobí, horní část tvořila nástavba z polic. Novinkou byla zásuvková truhla casetone, která měla místo dveří zásuvky. U sedacího nábytku se z truhlových lavic vyvinula cassapanca, která se stala archetypem pozdějších čalouněných souprav. Typické byly pro renesanci skládací židle odvozené z antiky, dále křesílka s podnožím ve tvaru písmene „X“, mezi nimiž byla napnuta kůže nebo samet. Malá truhla na šperky se nazývala kazeta a vynikala zlatnickou precizností. Poznatek z morových ran gotiky o šíření infekcí patřil (vedle mytí rukou) k významné hygienické prevenci. Na podnoží jídelního nábytku i truhlách se začaly objevovat velké balustry nebo koule, které měly kromě zdobení chránit stoly a truhly před hlodavci (myš kouli nepřekoná). Podnoží ve tvaru koule pak plně rozvíjelo baroko, pro něž je tento tvar ukončení noh typický.

 

Materiál a konstrukce:

Hlavním materiálem byl dub, ořech, jedlová spárovka a dýhovaná spárovka. Pro zdobení byla používána různá okrasná dřeva (viz konstrukce). Dýhování bylo prováděno jen z venkovní strany. Rozvoj přinesl stroj na řezání dýh v 16. století a první překližky (Georg Renner – Augsburg). Soustruh byl zdokonalen o pohon s klikovým mechanismem (Leonardo da Vinci). Novým konstrukčním principem byl rám s výplní zdobenou řezbami, později se uplatňovala dýha a intarzie. Lišty byly v rozích zařezávány do pokosu.

 

 V renesanci již bylo čalounění pevně spojené s kostrou. Základ čalounické konstrukce byl uložen na popruhový výplet kostry a tak byl umožněno prošívání konstrukce. Primitivní vycpávky z mechu, slámy, cucků textilií, koudele nebo vlny byly nahrazovány žíněmi, které byly stáčeny do copů (aby se zkadeřily) a pak byly opět rozcupovávány. Kromě plochého čalounění byla na konci renesance vyvinuta i vysoká konstrukce čalounění, jejíž hrany byly tvořeny obšíváním - nad luby vyzdvižené ohraničení, tzv. „purlé“ (bourelet). Novým prvkem pozdní renesance byly zdvižené hrany čalounění nad dřevěnou konstrukci, které jsou zpevněny jednoduchým, později zdvojeným hranováním a prošívané vycpávky, (tzv. podstehy).

 

 Obr. 3: Jančová V. (Práce čalouníkova na nábytku, kniha třetí)

 

Z materiálů se uplatňovala zejména vlákna živočišného původu (koňské žíně) nebo koudel, kapok, vata apod. Nově se objevil „afrik“ - africká tráva (řapíky palmy Žumary nízké), která se pak hojně používala v období baroka a rokoka. Nejčastěji užívanou látkou byl brokát, těžká hedvábná nebo bavlněná pestrobarevná textilie z vícebarevných útkových nití, často doplněna kovovými nitěmi. Na sedacím nábytku dominovala kůže. V čalounění byly používány viditelné, mosazné hřeby s velkou hlavou, kterými se upevňovala potahová látka nebo kůže k dřevěnému základu. Hřeby často vytvářely ornament (časté u španělského nábytku) Velké hlavy byly vypuklé, zdobené lisováním, zářezy nebo tkaninou či kůží, někdy upraveny i porcelánem – dovoz Číny info. Čalounění bylo doplňováno třásněmi a zdobnými prýmky nazývanými borta, jejichž účelem bylo skrýt okraj připevněné textilie.

 

 

Zdobné techniky nábytku renesance:


Řezba:

Řezba byla základním ozdobným prvkem renesance. Renesance používala gotický plochý reliéf, ale rozvíjela i plastický reliéf s perspektivou. Plochý reliéf ale neřešil perspektivu a znázorňoval většinou rostlinné a geometrické vzory. Nově se objevil plastický, prostorový reliéf, který již ovládal perspektivu. Reliéf v perspektivě zpravidla zná­zorňoval několik figur za sebou, nebo krajinu či architekturu. Plastická řezba se uplatňovala zejména na podstavcích nábytku (zvířata, chiméry, karyatidy). Obvodovou řezbu tvořily antické motivy – zubořez, vejcovec, pilastr, vlna aj. Nejpoužívanější bylo ořechové dřevo, napuštěné teplou fermeží a dokončené voskem. Dalším rozšířeným materiálem (zejména na severu) byl dub. V období manýrismu (pozdní renesance) se uplatňovala již jen prostorová řezba.

 

Vykládání:

Inkrustace: Vkládání kousků dřev, kamene, slonoviny, perletě, rohoviny a kůže do dřeva

Intarzie:   Vkládání plošných materiálů do dýhovaného povrchu

               Prostá intarzie (kontrast dřeva)

               Kombinovaná intarzie – používala perleť, želvovinu, kost, slonovinu, tmel, kov)

               Certosima – černobílá italská intarzie, používala eben a kost (perleť)

               Marketerie – speciální kombinovaná intarzie doplněna gravurou (rytím)

Lamino:    Slepení dýh a jejich následné řezání (vznik v Itálii), dnes lamidýhy, arodýhy aj.

               Slepení dýh různé barvy a následné řezání tenkých překližek z bloku

               Arabeskový styl – prořezání mat. lupínkovou pilkou, skládání negativ-positiv

 

                       

   Obr. 4: Renesanční skříň ze zámku Heiligenberg v Ulmu - polovina 17. století info

 

 


    Obr. 5: Italská skládací židle, kůže -16. století, zdroj info, výška 108 cm, sedák 50 x 38 cm

 

         

        

  Obr. 6: Renesanční židle a nástavec skříně - zámek Brtnice, zdrojinfo

 

 

Inkrustace - vykládání povrchu nábytku kousky odlišného dřeva, slono­viny, perleti, mramoru či kamene, barevnou kůží, rohovinou nebo kostí a to zařezáním nebo zasekáním do povrchu nábytku. Tyto inkrustace byly časté i u pažeb palných zbraní. V pozdní renesanci byla nejznámější technikou „Pietra Dure“, chebská tech­nika a pak taušírování info zbraní, které se velmi uplatňuje v období baro­ka.

 

Intarzie – složení částí dýh do požadovaného tvaru s následným nalepením na povrch dílce. Rozlišujeme zde intarzii prostou a kombinovanou. U prosté intar­zie bylo pro vkládání použito shodného materiálu – často kontrastní dřeviny, opálené dřeviny, dřeviny jiné textury či mořené nebo přibarvované dýhy.

 

Kom­binovaná intarzie - používala materiál nesourodý pro zdůraznění ornamentu, často perleť, želvovina, kost, kov, zlacená kůže, slonovina, barevný tmel aj. Italská renesance proslula ve svém raném období černobílou in­tarzií, zvanou certosima, tj. intarzií z kosti vkládané do ebenu, která vytvářela bílé a černé destičky pásového, či hvězdicovitého tvaru.

 

Marketerie (marqueter = skvrnit) - velmi jemné kousky nedřevěného materiálu byly sestaveny do vzorů a pak vsazeny do stejně silné dýhy, v níž byly nalepeny na povrch nábytku (autorem Antonio Barili Itálie). Následně toto umění zdomácnilo ve Francii a stalo se charakteristickým znakem barokního zdobení nábytku (André Charles Boulle). Marketerie používala často cín, mosaz a perleť, ale používány byly i jiné materiály.

 

Povrchová úprava nábytku renesance:

Dokončení povrchu bylo prováděno v prvním období renesance lněnou fermeží nebo teplým včelím voskem. Nejprve 3x horkou, pak vlažnou a následně studenou fermeží. Do fermeže byly přidávány barevné přísady. Při voskování byl včelí vosk rozpuštěn v terpentýnu. V pozdním období renesance byl již používán šelakový lak.

 

Politurování bylo prováděno měkkým šátkem. Šelakovou polituru dálného východu aplikovalo běžně až baroko. Broušení podkladu bylo prováděno škrabkami, cidlinou, drhnutím přesličkou, pemzou, kamennou moučkou, rybí kůží nebo koňskými žíněmi. Poprvé bylo prováděno moření pomocí duběnek, zejména pro barvení intarzií.

 

Malba byla prováděna olejovými barvami, podobně jako nástěnné obrazy. Vrcholu do­sáhla v období kopírování čínských a japonských vzorů (květiny, ptáci a krajina). Velmi oblíbené byly antické motivy na malbách svatebních truhel. Výzdobu stropů tvořily velké geometrické obrazce, které kontrastovaly s dřevěným podkladem kazet.

 

Benátská mozaika spočívala ve vkládání nestejnoměrných úlomků perleti do křídového nebo lakového tmelu. Po zaschnutí se přebytečný tmel setřel a po úplném za­tvrdnutí se mozaika přeleštila. Mozaika tvořila většinou rovné pásy a rámovala intarzované plochy.

 

Tmelové techniky byly převzaty z Orientu a spočívaly ve vyplňování lineárního vrubořezu plochy nebo v tmavém laku základu za pomoci barevných tmelů s následným přeleštěním a přelakováním čirým lakem. Tato tmelová technika byla často kombinována s inkrustacemi perleti nebo s mletím slídy do lakového základu.

 

Zlacení řezeb a nanášených štuk se objevilo u nábytku až v období italského manýrismu a bylo používáno zejména v baroku a rokoku.  Technik zlacení bylo velmi mnoho. Základní dělení je na zlacení pravé a zlacení metalem (velmi tenké plátky z mosazi). Zlacení bylo aplikováno na klíčové štítky, úchytky aj., na nichž jsou uplatňovány jemné zdobné techniky.

 

 

Typologie nábytku renesance:

Truhla dosáhla v renesanci vrcholu své obliby. Z literatury jsou známé údaje, které hovoří o sedmi truhlách, jako o běžném vybavení domácnosti. V počátcích italské renesance byly oblíbené obdélníkové truhly vykládané intarzií zvanou certosima, kterou utvářely kontrastní černobílé geometrické obrazce (kost – eben). Velmi oblíbené byly italské truhly sarkofágového tvaru zdobené bohatou řezbou. Tyto truhly byly podepírány stylizovanými lvími tlapami. Nejkrásnější byly truhly svatební, které sloužily pro uložení výbavy nevěsty a současně byly symbolem jejího bo­hatství. Truhla byla veřejně vystavována, byla bohatě zdobena malbou s náměty antické milostné mytologie, často doplňována kruhovými medailony s reliéfy snouben­ců. Malá truhla na šperky se nazývala kazeta a vynikala zlatnickou precizností. Cassapanca byla truhla sedací s opěradlem a postranními opěrkami. Tato truhla byla první předchůdkyní pohovky (sofa).  Zásuvková truhla casetone měla místo dveří zásuvky. Vrchní část tvořily dvě užší zásuvky, ostatní (zpravidla tři) pak byly v celé šíři truhly. Tato truhla byla předchůdkyní pozdějších barokních komod. Ob­liba truhel vrcholila na přelomu 15. stol. a jejich funkci zvolna začaly přejí­mat skříně.

 

Skříň byla ve středověku převážně součástí zákristie kostelů nebo byla umístěna v zasedacích cechovních místnostech. Skříně se objevily v pracovnách vzdělanců vyšších stavů, v měšťanských domech byly používány ale až v 15. století. Skříně za­chovávaly gotickou stavbu dvou na sebe položených truhel s úložnou funkcí polic a zásuvek, umísťovaných ve středním dělícím pásu. Skříň zpočátku přejímala archi­tektonickou stavbu průčelí domu s římsami, pilastry a zejména figurální plasti­kou, doplněnou dalšími renesančními ornamenty. Nejpoužívanějším kusem nábytku tohoto období byla credenza (kredenc). Tato skříň na vysokých nohách byla vy­bavena nádobou na použité nádobí. Horní část tvořila nástavba polic, která bývala někdy uzavírána dvoukřídlovými dveřmi s bohatou řezbou. V měšťanských rodinách se objevila otevřená regálová nástavba, která sloužila k vystavování reprezentativ­ního cenného nádobí. Velké dvou­křídlové skříně, předchůdkyně barokních schappů, ovládaly haly měšťanských domů až na sklonku rene­sance. V této době Evropa přejala španělské mravy a dlouhý těžký kroj, který nebylo mož­no ukládat do truhel nebo do regálů. Tyto šaty musely být zavěšovány na ramínka, poprvé se objevila šatní skříň s tyčí. Skříní vyšších stavů byl sekretář, ze kte­rého se později vyvinula kabinetní skříň. Sekretář vargueńo infovznikl postavením malé skříň­ky na psací potřeby na vysoké podnoží. Sekretář měl výklopnou, později i výsuv­nou psací desku. Za sklopnou psací deskou byla umístěna řada malých zásuvek, které sloužily pro ukládání korespondence, psacích potřeb, cenností, šperků a předmětů osobní potřeby. Velmi známé byly španělské sekretáře, které se v baroku francouzského dvora měnily na kabinetní skříně a vynikaly zdobením a reprezentativností. V tom­to období jsou na výrobu a zdobení malých při­hrádek určeni specialisté, kteří tvoří dokonce samostatnou řemeslnou vrstvu, zvanou stipetai. Po vynálezu knihtisku byla nezbytnou součástí zámožných rodin knihovna, která měla charakter dvoudílné skříně s horní regálovou, později prosklenou částí. Ve vyšších vrstvách byl oblíben dresoir [tresoár],  credenza s funkcí bufetu.

 

Stůl byl tvořen pevnou konstrukcí, jejímž základem byla pevná deska připevněná na plas­ticky zdobené podnoží, zpevněné konzolou trnoží. Tyto stoly pak v baroku stály vět­šinou u zdi a sloužily pro vystavování a ukládání cenných předmětů. Postupně se vyvinuly zvláštní konzolové stoly umístěné na zdi pod zrcadlem, podepřené podnožím jen na jedné straně. Mimo tyto konzolové stoly byly v jídelně používány ovál­né, obdélníkové nebo kruhové stoly. Novinkou byly stoly pracoven, rozsuzovací stoly, stoly s překlopnou deskou, stoly s tajnými zásuvkami zapuštěnými do lubů, přístěnné sklá­dací stoly, kredencové stoly (deska uložená na nízké skříňce), dále hrací sto­lky, odkládací stolky aj. Typické pro renesanční stoly bylo zesílení stolového plá­tu s obvodem zdobeným zubořezem nebo profilováním. V pozdní renesanci byl pro plá­ty stolů používán eben vykládaný kostí, perletí nebo stříbrem. Objevilo se i po­užití kamenných desek – nejčastěji mramor a opuka.

 

Postel byla v italské renesanci na vysokém pódiu, zvaném estráda, nebo na podnoží s vyvýšeným čelem, vystavena do popředí jako dominující prvek místnosti. Podobně jako v gotice byla významným místem společenských a reprezentativních udá­lostí. Z počátku byla postel korpusové (truhlové) konstrukce, teprve v 15. století jsou do stavby postele zakomponovány sloup­ky, které nesly trámový, látkový nebo kombinovaný baldachýn. Baldachýn býval též součástí místnosti, zavěšován pod strop nad lože bez sloupků. Závěsy tvořil hedvábný brokát, méně významné vrstvy používaly jem­né plátno. Čelo postelí bylo zdobeno malbou nebo dokonalou řezbou, u manželských postelí tvořilo čelo symbol manželského páru. Postel byla vybavena prken­ným roštem, na nějž byly podkládány matrace plněné koňskou žíní nebo africkou trávou aj. náplněmi. Pod hlavu nebo i nohy byly pokládány péřové polštáře. Tento způsob le­žení se poprvé objevil u egyptského rámového lůžka. Polštáře byly povlečeny jednobarevným potahem lemovaným výšivkami a krajkami. Součástí lůžka bylo vyšívané prostěradlo a vlnou pl­něné prošívané přikrývky. Přes den bylo lůžko pokryto drahocenným přehozem a míst­nost s lůžkem sloužila pro přijímání návštěv. Lůžko bylo důležitou součástí vý­bavy nevěsty a plnilo významnou úlohu v renesanční domácnosti. V chudších měšťan­ských obydlích se objevila postel na vyšších nohách, pod kterou je zasouváno lůž­ko dětí, nebo tzv. postelová skříň, tvořena několika krabicovitými lůžky, na noc rozkládaných na podlahu místnosti. „Matraci“ zde tvořil slaměný „strožok“ (Strohsack – slaměný pytel) u výsuvných prvků sypaná sláma. Běžné již byly pohovky v řemeslnických dílnách, které vznikly očalouněním lavice, doplněné měkkými polštáři. Záznamy hovoří o gauči (cusic, couch, chouchette), jako o široké lavici s vol­nými polštáři.

 

Sedací nábytek renesance byl charakterizován pevným čalouněním. Typickým znakem renesančního sezení byly velké mosazné hřebíky, které zajišťovaly připevnění potahové látky. Díky velkým hlavám nebylo nutno přibíjet potah hustě vedle sebe, neboť to mohlo způsobit rozštípnutí dřeva či protržení látky. Nábytek zdobily krátké třásně, které doplňovaly červený plyš či kůži. Jídelní židle byly těžké a z této doby se zachoval bonton přisunutí židle usedající dámě ke stolu. Židle byly sice krásně vyřezávané, ale velmi nepohodlné, vlivem pra­voúhle postaveného ozdobného opěradla. Boční madla byla u křesel i židlí většinou zakončena vo­lutou. Velmi časté bylo balustrování nohou. Lavice byly umís­ťovány kolem zdí a zůstaly (podobně jako v gotice) významnějším místem při stolová­ní než židle a stoličky. Lavice byly zpočátku „truhlové“ konstrukce stejně jako v go­tice, ale již doplněny pevným čalouněním a plastickou řezbou. Velmi oblíbe­ná byla v Itálii lavice cassapanca, která měla kromě opěradla i postranní opěradla – předchůdkyně sofy. Na sedací plochy se kladly polštáře a ostatní viditelné čá­sti lavice-truhly byly zdobeny figurální řezbou a renesančními ornamenty. Kromě lavice a židlí byly při stolování používány bohatě zdobené, těžké a nepohodlné stoličky s vysokým opěradlem. Typické byly pro renesanci skládací židle známé již v antice - křesílka s nohami ve tvaru písmene „X“, mezi nimiž byla napnuta kůže nebo samet. Tato na renesanci pohodlná křesílka byla později nazývána „Dantovkami“ (sedák i opěrák tvoří čalounění) nebo tvrdými „Savonarolkami“, křesla z několika za sebou střídavě spojených vlysů bez čalounění a s jednoduchým opěrad­lem (podle kazatele Savonarolly, asketického, náboženského, politického fanatika, který byl upálen). V renesanci byl používán i „káďovitý“ proutěný nábytek římských forem, jenž byl používán u krbu nemocnými nebo těhotnými ženami a še­stinedělkami.

 

Renesanční nábytek:

 

 Obr. 7: zdroj KAESZ, G., Möbelstile


        

 

 Obr. 8: zdroj KAESZ, G., Möbelstile       


 



Porcelán vyráběn v Evropě až po roce 1710

Klatt., E.  Die Konstrukcion alter Möbel

Zavadil, P. Nábytek baroka a renesance 1999

Vtepávání drátku stříbra (aj.) do povrchu zbraně

Nový typ nábytku, který vznikl ve Španělsku