NIS
Nábytkářský informační systém

Nábytek není věcí výtvarnosti, ale hodnot


„Nic nemůže být uměleckým dílem, co není užitečné.“ (William Morris - The Lesser Arts)
 

To, že nábytek není magií výtvarného designu, ale hodnot, dokumentuje stylový nábytek. Nábytek byl utvářen celá staletí zejména proto, aby lidem bylo alespoň někde chvilku dobře. Aby byl takový nábytek vyráběn i dnes, nestačí jen vzletně řešit jeho výtvarnost, ale ctít zejména povinnost nábytku sloužit, tedy respektovat potřeby člověka. Stylový nábytek se dochoval proto, že byl funkční, kvalitní, měl formu a ta měla i obsah.

 

 „Nábytek, který nic nepovídá o přírodě a truhláři, je špatný nábytek. Býti dřevem znamená uchovat jistou pokoru a prostotu, nevystrkovat příliš ostré rohy, mít loyální ochotu sloužit a nehonit se po žádné okázalosti a výzdob.“ „Chce-li mít skříň nějaký vzletný ideál ať je více dřevem než architekturou.“ (Karel Čapek)


Na místě je nutná poznámka v tom smyslu, že celou historii hmotné kultury provázely také nezdařené výrobky. Období romantismu, dnes označované za stylový eklekticismus, či snůšku tvůrčích pokleslostí takto nevnímali jeho aktéři a tehdejší „ruka trhu“. Selekce kvality byla ale v průběhu času neúprosná. Věci nevalné hodnoty řešil zub času a zapomnění. Nelze tedy tvrdit, že švindl je novinkou posledních století či dneška. Peníze jsou ale dnes, snad ještě více než dříve, hlavním měřítkem úspěchu. Pokud byla stylová období pojmenována podle hlavních společenských znaků, bude  současnost, v níž „švindl má své zlaté dno“, jednou označena jako „Doba švindlu“.
 

                                                                    Nábytek není věcí výtvarnosti, ale hodnot.

Odrazem „blbé nálady“ společnosti je špatný nábytek, respektive jim reflektované pokřivené hodnoty společnosti. Nábytek, jehož formy nerespektují obsah, jsou jen „obrazem Doriana Graye“ (Oscar Wilde). Jakkoliv se „designový“ nábytek tváří, že je moderně mladý, je často starcem své doby. Výtvarně pojatý nábytek není mnohdy utvářen hodnotami, ale haló efektem nebo provokací a prozrazuje spíše poplatnost či švindl, podobně jako doba romantismu. „ Design nábytku není cílem, ale jen metodou šlechtění věcí“, které musí mít pro lidi nějaký smysl, tedy užitnou hodnotu. Ta ale ovšem obsahuje i rovnováhu mezi očekáváním spotřebitele a výrobce. Designer nemá být avantgardní umělec, ale spíše služebník či resonér společnosti. Dobrý design je totiž věcí kompromisu.
 

                                              Vytvářet z nábytku umění je stejně tak účelné jako stavět nábytek na svah.
 
Velké osobnosti nábytkových dějin neřešily design, ale nábytek. Takový byl i manažer, technolog a designer Michael Thonet. Jeho židle se staly evergreenem nábytkové historie proto, že konvenovaly měkké lince doby, byly technologické - tedy levné a měly vyšlechtěný tvar. Bez nápadu a technické erudice nebude mít nábytek nikdy opravdovou hodnotu, i kdyby byl krásnější sochou než sám Michelangelův David. Nábytek není totiž socha.


                                 Neužitečné věci byly pomíjivé, ale dobrý nábytek zůstal trvalým služebníkem lidstva.


                                                                                                                                                                                           info

                                       

 

Obr. 1: Design nábytku je uměním rovnováhy mezi očekáváním spotřebitele a výrobce.

 

 




Doc. Dr. Ing. Petr Brunecký 2012