NIS
Nábytkářský informační systém

Charakteristika zrakového postižení


U smyslově postižených jedinců se znevýhodnění promítá nejvíce do oblasti příjmu informací. Člověk přijímá zrakem přibližně 85 – 90 % informací z okolního světa. Kvalita života osob se zrakovým postižením je ovlivňována problémy vyvolanými poškozením zraku. Získávání informací z okolí se u těchto osob značně odlišuje od zdravých členů společnosti, i od jiných zdravotně postižených.

Podle posledního celosvětového výzkumu WHO bylo v roce 2002 na celém světě přibližně 161 000 000 osob s těžkým zrakovým postižením. Z toho bylo 124 000 000 lidí slabozrakých a 37 000 000 nevidomých. Z průzkumu též vyplynulo, že se snižuje počet nevidomých a slabozrakých zapříčiněných infekčními chorobami a zvyšuje se počet případů zapříčiněných vysokým věkem. Rovněž byly zjištěny nejčastější příčiny postižení zraku, kterými jsou katarakta (šedý zákal), glaukom (zelený zákal) a makulární degenerace (degenerace sítnice). [World Health Organization, Magnitude and causesofvisualimpairment. Factsheet N°282. Listopad 2004. Citováno 29. 1. 2009. ]


Podle WHO až 90 % nevidomých žije v rozvojových zemích a odborníci odhadují, že 80 % slepoty může být léčeno nebo by jí šlo předejít.

V Evropě a Severní Americe procento slabozrakých lidí průběžně roste a jedním z rozhodujících faktorů je prodlužování délky lidského života. Přímá úměrnost vzniku zrakových vad a vyššího věku byla prokázána. Vážné problémy se zrakem má 80 % lidí starších 75 let a 70 – 75 % nových případů zrakových vad vzniká u lidí starších 65 let. Z toho se dá vyvodit, že stárnutí je významným činitelem vedoucím ke vzniku zrakové vady. [http://www.sons.cz/kdojezp.php]

Podle demografické prognózy zpracované Českým statistickým úřadem bude v roce 2050 žít v České republice přibližně půl milionu občanů ve věku 85 a více let a téměř tři miliony osob starších 65 let (dvojnásobek ve srovnání s rokem 2006). Naděje dožití bude při narození v roce 2050 činit 78,9 let pro muže a 84,5 pro ženy, což je zhruba o pět let více než v roce 2006. Předpokládá se, že v období let 2000 až 2050 se v hospodářsky vyspělých zemích zvýší podíl lidí ve věku 80 a více let třikrát, počet stoletých a starších patnáctkrát. Současně je nutno ale konstatovat, že dochází k rychlému vývoji medicíny, která může tuto poněkud pesimistickou prognózu pozitivně ovlivnit.



DEFINICE A ČLENĚNÍ ZRAKOVÉHO POSTIŽENÍ

Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) jsou osoby se zrakovým postižením lidé s různými druhy a stupni snížených zrakových schopností, u kterých poškození zraku ovlivňuje jejich běžné činnosti i při optické korekci. Hodnocení funkčního postižení se provádí stanovením centrální zrakové ostrosti a vyšetřením zorného pole na perimetru.

Závažnost zrakového postižení se definuje pomocí zrakové ostrosti udané tzv. Snellenovým zlomkem. Silná slabozrakost se definuje jako kvalita vidění udaná Snellenovým zlomkem 1/10 nebo méně (ve zdravějším oku, s nejlepší dostupnou korekcí). To znamená, že téměř slepý jednotlivec musí stát 6 metrů od objektu, aby ho viděl stejně jasně, jako normálně vidící osoba ze vzdálenosti cca 60 metrů. Lidé se zrakovým postižením se nejčastěji rozdělují na nevidomé, se zbytky zraku a slabozraké.

Tabulka kategorií zrakového postižení [http://www.sons.cz/klasifikace.php.]

Kategorizace

Zrakové postižení

Zraková ostrost

1. kategorie

Střední slabozrakost

maximum menší než 6/18 (0,30)

minimum rovné nebo lepší než 6/60 (0,10)

2. kategorie

Silná slabozrakost

maximum menší než 6/60 (0,10)

minimum rovné nebo lepší než 3/60 (0,05)

3. kategorie

Těžce slabý zrak

maximum menší než 3/60 (0,05)

minimum rovné nebo lepší než 1/50 (0,02) koncentrické zúžení zorného pole obou očí pod 20º, nebo jediného funkčně zdatného oka pod 45º

4. kategorie

Praktická nevidomost

1/50 (0,02) až světlocit nebo omezení zorného pole do 5° kolem centrální fixace, i když centrální ostrost není postižena

5. kategorie

Úplná nevidomost

ztráta zraku zahrnující stavy od naprosté ztráty světlocitu až po zachování světlocitu s chybnou světelnou projekcí



Charakteristika osob slabozrakých

Slabozrací lidé představují skupinu, u které došlo ke snížení zrakové funkce, avšak zrakový analyzátor zůstává jako hlavní receptor. Slabozrakost se projevuje snížením rychlosti a přesnosti zrakových schopností i deformací zrakových představ. Představy slabozrakých lidí jsou ve srovnání s normálně vidícími nepřesné a často i nesprávné. Omezení zrakových schopností a deformace zrakových představ vedou k potížím v orientaci. Při práci se slabozrací rychle unavují, a to může vést k dalšímu snížení zrakových schopností, tak jako při vysokém fyzickém nebo psychickém vypětí.


Charakteristika osob se zbytky zraku

Lidé se zbytky zraku představují skupinu na hranici mezi lidmi slabozrakými a nevi-domými, od těžké slabozrakosti až k nevidomosti. Stejně jako u slabozrakých lidí, také u lidí se zbytky zraku, dochází ke snížení nebo deformaci zrakových schopností a k obtížím při prostorové orientaci. Hendikepované se zbytky zraku můžeme rozdělit na dvě skupiny; skupinu, která spíše inklinuje ke způsobům poznávání nevidomých - výrazné uplatňování kompenzace a haptizace a na skupinu druhou, která spíše inklinuje ke způsobům poznávání vidících, s výrazným uplatňováním reedukace a vizualizace.

Charakteristika osob nevidomých

Nevidomí mají nejtěžší stupeň zrakového postižení a řadíme sem jedince s úplnou nevidomostí. Nevidomost je narušení zrakového vnímání, při kterém nevznikají zrakové počitky. Ztráta zraku přináší ve vývoji nevidomého člověka odlišnosti, které souvisí s tím, že po ztrátě zraku probíhá přestavba soustavy vnímání a poznávání. Problémy nastávají při prostorové orientaci a samostatném pohybu, při hodnocení polohy, směru, vzdálenosti nebo pohybu předmětu, aj., což značně omezuje samostatnost nevidomých. Lidé, kteří ale ztratili zrak během života, mají zachované zrakové představy v paměti. Tyto představy hrají významnou roli pro formování obrazového myšlení a orientaci v prostoru. [JANÍČKOVÁ, G., Prostorová orientace a samostatný pohyb lidí s vážně postiženým zrakem: diplomová práce. Brno: MUNI, Pedagogická fakulta, 2008. 81 s.]

Definice zrakového postižení podle ostrosti vidění a rozsahu zorného pole není úplně dostačující. Pro objektivnější diagnostiku je nutno pečlivě zkoumat další zrakové funkce, jako kontrastní citlivost (světloplachost, šeroslepost), schopnost rozlišovat barvy (barvoslepost), vnímání hloubky, schopnost lokalizovat a fixovat předměty, sledovat je v pohybu apod.

Klasifikace očních vad a jejich příčiny

Zrakové vady je možné klasifikovat z několika různých hledisek. Nejužívanější jsou oftalmologická dělení na základě údajů o zrakové ostrosti a zachovalosti zorného pole. Dalšími možnými kritérii jsou doba vzniku zrakového postižení, rozsah, případná jiná přidružená postižení apod. Příčiny zrakových vad a poruch vidění mohou být vrozené nebo získané. Vady zraku získané v průběhu života bývají způsobeny onemocněním, úrazem nebo nedostatečnou, či nevhodnou stimulací funkcí oka. V rozvinutých zemích je často zrakové postižení důsledkem chorob jako je diabetes nebo důsledkem nemocí souvisejících s vyšším věkem (věkem podmíněná makulární degenerace).

Obecně lze rozlišit následující druhy zrakových vad. Současný výskyt několika z nich ale není výjimkou:
- ztráta zrakové ostrosti (refrakční vady),
- postižení šíře zorného pole (skotom, trubicové vidění),
- okulomotorické problémy (strabismus),
- obtíže se zpracováním zrakových informací (kortikální slepota),
- poruchy barvocitu.

Dle WHO patří v rozvinutých zemích mezi nejvýznamnější příčiny zrakového postižení u dospělých makulární degenerace (degenerace žluté skvrny), katarakta (šedý zákal), dia-betická retinopatie (onemocnění sítnice jako důsledek cukrovky), glaukom (zelený zákal), onchocerkóza (parazitické onemocnění), refrakční vady a trachom (záněty). Převážná většina lidí se zrakovým postižením je ve věku nad 60 let. U těchto pacientů se jedná převážně o věkem podmíněnou makulární degeneraci (78 %) a diabetickou retinopatii (5 %). [http://www.ocnivady.eu/]

Prostorová orientace a samostatný pohyb zrakově postižených

Problémy s prostorovou orientací a se samostatným pohybem (dále též „POSP“) odlišují zrakově postiženého člověka od vidícího, omezují jeho možnosti poznávání reality a mají velký vliv na utváření osobnosti.

Hlavními orientačními smysly člověka se zrakovým postižením jsou sluch, hmat, čich a zbytky zraku. Z toho vyplývá, že zrakově postižený člověk musí využívat a vyhledávat jiné orientační body a vodítka než lidé vidící. Orientace se podle měřítka dělí na mikroorientaci a makroorientaci. Mikroorientace se uskutečňuje v rámci bytu, domu nebo jiných pobytových místnostech budov. Makroorientaci lze uplatnit v otevřeném prostoru, mimo blízké a známé prostředí budovy. Dobrá prostorová orientace je předpokladem samostatného pohybu.

Mobilita, neboli zvládnutí problémů v oblasti prostorové orientace a samostatného pohybu, je základním předpokladem samostatného života člověka se zrakovým postižením, jeho socializace, začlenění do pracovního procesu, i do života společnosti vůbec. Člověk se zrakovým postižením je mobilní, jestliže je schopen shromažďovat a využívat dostatečné informace o svém prostředí, aby předešel úrazů a dosáhl zamýšleného cíle bez větší námahy. [WIENER, P.: Prostorová orientace zrakově postižených, 3. upr. vyd. Praha: Institut rehabilitace zrakově postižených UK FHS, 2006. 168 s.]



ZORNÉ POLE A ZORNÉ ÚHLY OKA

Zorné pole je část prostoru, kterou vidíme jedním okem, aniž změníme směr pohledu. Rozlišujeme zorné pole centrální a periferní. Pokud se předmět, na který fixujeme pohled, zobrazí ve žluté skvrně, jedná se o centrální vidění. Velikost centrálního zorného pole je asi pouze 1/5 celkového zorného pole, přesto však z něj získáváme zhruba 83 % všech zrakových informací. Centrální zorné pole je důležité pro vnímání barev a ostré vidění. Rozlišovací schopnost od centra k periferii zorného pole rychle klesá, ale periferie je vysoce citlivá k vnímání pohybu a je nezbytná pro orientaci v prostoru a vidění za šera. Pro periferní vidění není důležitá ostrost vidění, ale jeho rozsah. Hranice normálního zorného pole nejsou kruhovité, ale deformovaně oválné. Rozsah zorného pole se odvíjí také podle tvaru obličeje, respektive očnic, obočí, víček, nosu, tváře a čela.

Zorný úhel oka závisí především na intenzitě osvětlení, velikosti a také barvě pozorovaného bodu. Největší zorný úhel je pro bílou barvu, pak pro žlutou, modrou, červenou a nejmenší pro zelenou [http://cs.wikipedia.org/wiki/Zorn%C3%A9_pole]. Při současném pohledu pravého i levého oka se zorná pole v oblasti do 60 ° na každou stranu od centra překrývají a tvoří tzv. binokulární zorné pole. Tato oblast má význam u stereoskopického vidění, které zajišťuje vytvoření kvalitního prostorového vjemu.

Zorné pole oka je značné - vertikálně asi 60º nahoru a 70º dolů, horizontálně asi 65º směrem k nosu a 95º vně. Stranově se oči natáčejí asi o ± 45º. Výše uvedených hodnot rozlišovací schopnosti však oko dosahuje jen ve velmi úzké oblasti ostrého vidění. Vzhledem k tomu, že oko není při pozorování v klidu, ale neustále kmitá, mohou se intervaly druhů vidění mírně lišit.

Zorný úhel směrem vzhůru je menší než dolů vlivem funkce víčka, což je dáno i historickým vývojem člověka podmíněno riziky nebezpečí, které se převážně nacházela v spodní části zorného úhlu. Zorné pole má zpravidla maximální rozsah 120°. Při práci ve stoje se zorný úhel pohybuje v rozsahu 32 – 40°, při práci vsedě pak 38 – do 44° [Grandjean, E. Wohnpsychologie: Grundlagen gesunden Wohnens. Zürich: Verlagfür Architektur Artmenis, 1973, ISBN 37-608-8026-6].




Zorný úhel člověka Zorné pole



Pole vidění Intervaly druhů vidění


Poznámka: Aktuální problematika zorného pole a zorných úhlů člověka při práci je podrobně zpraco­vána v části "Nábytek pro práci a stravování". Aktuální údaje jsou zpracovány v ergonomickém software Tecnomatix Jack.